Šrámy

Další polská střelba do srdce. Hodně depresivní psychologie o následcích pitomé výchový pitomýho tatínka. Wojtek měl ale obrovský štěstí, že potkal anděla jménem Tania, vlastně i já jako divák, protože na tohle se mě moc příjemně nedívalo. Bylo to velmi realisticky odvyprávěný i zahraný, ostatně tak jak je u poláků zvykem, ale pohodově se přitom cítit opravdu nedá. (18.01.2015)

Tento komentář věnuji uživateli cinefob, neboť má rád genetiku. Komentář také obsahuje SPOILERY, i ty má cinefob rád: Přetrhni molekulu DNA, pohřbi svého otce a vylez z temné jeskyně do prosvětlených hor. S pomocí pravé lásky, ne státu (učitelka) či institucionalizovaného boha (kněz), to snad dokážeš... Ale trochu vážněji... Výtečné vykreslení vztahu despotického otce a týraného syna, ve kterém strach nebudí respekt, ale pohrdání, ve kterém se občasná vstřícnost setkává s oprávněnou nedůvěrou, ve kterém jsou projevy lásky ubity tresty, ve kterém pocity vinny zůstavají uzavřeny ve "vinících". A samozřejmě je tu i Láska jako protipól k Neměnným Pravidlům. Samozřejmě to jde nasadit tak, že Láska = Bůh Nového Zákona, Pravidla (tresty) = Bůh Starého Zákona, jde koukat i na symbolickou změnu režimu z komunistického k demokratickému, ale nemyslím, že by to vnímání filmu nějak výrazně prospělo. (09.02.2010)

Psychologicky velice uvěřitelný film, který má schopnost zasáhnout každého vnímavého diváka. Snímek je rozdělen do dvou polovin, na dětskou a na dospělou, přičemž ta první na mě udělala o něco větší dojem (zásluhou mrazivých střetů mezi otcem a synem). V druhé části mi přece jen už něco málo chybělo, především vinou scénáře, který nedokázal dostatečně věrohodně vykreslit začátek vztahu mezi hlavním hrdinou a jeho přítelkyní. Samotný konec je pak lehce uspěchaným, ale převelice působivým vyvrcholením filmu, který je nabitý emocemi, ale nesnaží se citově vydírat (!). Silné téma, silný zážitek. 8/10 (12.08.2009)

Někteří sociálně slabší a společensky neadekvátní jedinci kopírují postoje svých otců načež i přes veškerou snahu tento vzorec změnit stále kopírují své vzory a zvyk je železná košile a mnohdy se z rádoby chyb svých rodičů nepoučíme a pak ty chyby děláme sami. Samozřejmě, že si z toho odneseme jen ty špatné vzpomínky a svoje rodiče div nezatratíme s kecama: "Já takový jako vy nikdy nebudu a svoje děti v životě mlátit nebudu"! Jasný, říká to každý a skutek utek. Zřejmě při mé výchově něco zanedbali, asi mě měli víc mlátit, protože já na své dušičce moc psychických šrámu nemám. (19.02.2015)

Poľsko žije, stále žije! Hľadá postoj k Bohu, životu, sebe samému a ostatným ľuďom v intímnej i celospoločenskej rovine. Dlho som sa bál, že Zanussiho nikto nedokáže nahradiť. Dnes viem, že každá generácia bude vždy na tie isté otázky hľadať vlastné odpovede. A preto sa nebojím. Život je totiž hľadanie. (16.02.2011)