Cejch zabijáka

So Suzukim je to ťažké. Jeho tvorba je mix ohromného výtvarného cítenia, prejavujúceho sa v kompozícií obrazu, práci s kamrou aj v scénografii, unikátnej práce so strihom (mix európskych nových vĺn s Ozuovským odkazom), ale aj toporného inscenovania a neschopnosti rozprávať súdržný príbeh. Jednotlivé zložky navzájom existujú vo výraznej disharmónií, častokrát yaujímavé momenty akoby neboli výsledkom autorského zámeru, ale skôr chaosu a improvizácie "v rámci svojich možností". Pri sledovaní Suzukiho fimu tak najviac baví nevyspytateľnosť a nevypočitateľnosť režijných rozhonutí. Tie však namiesto pohromy prinášajú (v množstve pritochodným dojmov a sústavnej ambivalenie medzi umeleckými ambíciami, citom a režijnými nedostatkami) veľmi podnetný a v prvom rade výtvarne uhrančivý celok, ktorý sa buď pravidlám vzpiera, alebo o nich skrátka nemá šajny. V každom prípade to nie je nič geniálne, ale je to niečo naozaj nevídané. (16.04.2020)

V akčních scénách je tento černobílý japonský předchůdce Tarantina nepřekonatelný. Romantická linie mě však rušila. Dokonce během těch romantických částí nedochází ani k tomu nádhernému splynutí obrazu a hudby jako po celý zbytek filmu. Takže z celé milostné aférky zůstává zajímavé pouze souznění milovníka rýže s milovnicí smrti. (21.06.2019)

Tohle je jasné - jeden z nejlepších akčních filmů všech dob a nevysychající studna inspirace pro Suzukiho kolegy, kterým nebyl dopřán dostatek vlastní invence (chtělo by se říci - protože už příroda všechnu vyplýtvala na něj), navíc Jo Shishido jako by se pro roli narodil. Množství v budoucnu vykradených scén ani nelze dopočítat (nejen ta s umyvadlem, ale také scéna s autem a provazem, závěrečná scéna ad. ad.). Kdysi jsem sem v prvotním nadšení napsal obsáhlou recenzi, která se mi však patrně neodeslala a znovu tolik slov o jednom filmu chrlit nebudu - prostě si tu představte hromadu superlativů;) (26.05.2010)

Seidžun Suzuki byl jedním z japonských režisérů, který byl schopný filmy sypat jako na běžícím páse a pro studio Nikkatsu byl dříve schopný natočit i takových 5-6 filmů za rok. Suzuki poté točil zásadně japonské gangsterky (japonská filmografie má celé odvětví yakuza žánru) a to gangsterky rutinní, protože na nějaké výrazné autorské a vizuální prvky prostě tehdy nebyla místo. Časem ale toho měl Suzuki nějak dost a v roce 1966 spatřil světlo světa film Tokijský tulák v němž měl Suzuki poprvé příležitost své vizuální hrátky předvést. Následne poté Nikkatsu požadovalo v dalším Suzukiho filmu návrat k rutinnímu řemeslu, Suzuki ale neuposlechl a díky tomu vznikl legendární japonský akčňák Cejch zabijáka. Co se týče samotné zápletky už v roce 1967 nebyl Cejch zabijáka žádnou revolucí, protože příběh o špičkovém zabijákovi proti kterému se vzbouří jeho nadřízení a on musí dokázat, že je nejlepší byl už v této době použit mnohokrát, Suzukiho akční pecka ale klišé v samotné zápletce vynahrazuje vším ostatním. Cejch zabijáka je vizuální peckou, který skvěle pracuje s absurdními situacemi a je především plný nádherných záběrů. Ve spojení s totálně úžasným soundtrackem a skutečně bravurními akčními scénami tak vzniká dost možná jeden z vrcholů japonské filmografie, jeden z nejstylovějších akčních filmů všech dob a především geniální ukázka toho jak jde klasickou zápletku výrazně okořenit. Cejch zabijáka je především ukázkou neskutečné tvůrčí kreativity, která byla zároveň pro studio Nikkatsu poslední kapkou a důvodem proto aby Suzukiho vyrazila. Tenhle experimentální režisér ale za velkou oběť stvořil skutečnou akční relikvii, která se stala vrcholem Suzukiho kariéry. Joe Shishido možná kvůli zpackané plastické operaci vypadá jako čipmank, jeho hlavní antihrdina je ale stylovým protagonistou, kterému jde velmi snadno uvěřit jeden z nejlepších zabijáků ve svém oboru. Především nemá problém v akční poloze a následně ani v trochu vážnějších scénách, což je důležité, protože Cejch zabijáka je sice akčním filmem, zároveň jsou tu ale i místa pro dojemnější momenty, které překvapivě fungují lépe než by člověk od podobného filmu čekal. Po střihové stránce je Cejch zabijáka strašná divočina a hrozně záleží na tom jak divákovi střih jednotlivých scén sedne. Pokud je ale divák ochotný tenhle divoký nezvyklý střih tolerovat tak ho čeká opravdu dravá, brutální a především skutečně akční zábava, která udělala ze Suzukiho jednoho z předních představitelů nové filmové japonské vlny a také se z něj stal vzor pro filmaře jako Quentin Tarantino nebo Bong Joon-ho. Suzuki nás tak opustil v roce 2017 ve věku 93 let, jeho odkaz ale bude žít i nadále. Cejch zabijáka není pro milovníky asijské kinematografie a není pro fanoušky moderních akčňáků. Skutečně se ale jedná o jeden z nejstylovějších, nejdravějších a skutečně nejlepších akčních filmů, který má neskutečný kouzlo a dodnes tak trochu zůstává zásadním snímkem. Minimálně dát Suzukiho filmům šanci by měl každý..... (08.09.2020)

Dezorzove prirovnanie "Godard japonskej kinematografie" sedi na Suzukiho velmi presne. Jednoduchy pribeh o najomnom vrahovi No. 3 v organizovanej sieti zlocinu, ktory po neuspesnom pokuse o zlikvidovanie urceneho ciela sa sam stava predmetom lovu a nakoniec aj pozornosti tajomneho zabijaka No. 1, svoju silu cerpa v atmosferickom mixe stylistickej hravosti, kde clive hudobne smycky podtrhuju uderne skratky v strihovej montazi a krasne ciernobiele kompozicie postupne zachadzajuce az do psychedelickej sexualnej surrealnosti. 90%. (08.01.2006)