Waterloo

Ze spojení Bělka - Šotola - Hrušínský vzešly dvě nezapomenutelný inscenace - Bellevue a Waterloo, obě stojí na hereckym koncertu Hrušínskýho, skvěle napsaných dialozích a monolozích a na civilní, střízlivé režii. Obojí má navíc i přes své výsostně komorní ladění obrovské vnitřní napětí - něco, co dnešní produkty tv postrádaj. (16.10.2009)

"Každá bitva se dá prohrát." - "Každá ne." - "Jaká ne?" - "Ta, která se nekoná." Natočit hodinu a čtyřicet dlouho konverzačku, ze které člověk po celou dobu takřka nespustí oči, to bylo umění, jímž naši staří dobří mistři vládli. Waterloo se podařilo, Rudolf Hrušínský (zase) zazářil... No a sledovat tu úžasnou plejádu výborně obsazených herců ve vedlejších rolích, kteří postupně jen tak mimochodem přicházejí na scénu a přibývají do děje (část s Františkem Smolíkem nemá nejmenší chybu), to bylo velké potěšení. Ocenil jsem i scénář, který diváka neznalého historických souvislostí postupně seznámí s tím nejdůležitějším, a diváka znalého (příliš) neurazí tím, jak některá fakta zjednodušuje. Ovšem poslední zbytečnou, evidentně pro efekt a údernou pointu psanou větu, která z Napoleona udělá naprostého idiota, jenž ani neví, u které vesnice se připravuje na bitvu, odpustit nemůžu. (17.11.2011)

Geniálny Hrušinský vo fakt top výkone, kde mu ale do úst Šotola vložil slová, ktoré dramaticky vyznejú dobre, ale nikdy neboli vyslovené, dokonca skôr mohli byť opačné. Táto inscenácia sa nemôže v žiadnom prípade rovnať s Waterloom z roku 1970 s fantastickým Plummerom v jednej z úloh. Je filozofická, divadelná, to je v poriadku, ale nepravdivá a nudná. (01.09.2018)

„Zapíšeme to tu ještě do historie. Jak se to tady jmenuje? Waterloo!“ Waterloo se do historie skutečně zapsalo. A nejen do historie, ale též jako „terminus technicus“ pro naprostý nezdar, krach, porážku či debakl. Nic takového se v případě této, pro Šotolu celkem typické, televizní hry nekoná. Jasnoud devízou je zde celá plejáda herců, kteří se zapsali do historie českého filmu: Smolík, Zdeněk Štěpánek, Lukavský, Adamíra, Munzar, Kačírková… Na prvním místě je tu však Rudolf Hrušínský coby Napoleon, který je v předvečer osudové bitvy nucen absolvovat celou řadu více či méně nepříjemných rozhovorů. Ministr Fouché i jeho generální štáb jej od války odrazují, případně mu nabízí ústup do Paříže, kde se má prohlásit za generála republiky. Od svého doktora se pro změnu dozvídá nepříjemnou pravdu, že není „císařem republiky, ale císařem ničeho“. Přesto když Napoleon ústy Rudolfa Hrušínského říká „když už máme viset, nepolezeme na šibenici dobrovolně, smáli by se nám. Když mám umřít, umřu jako císař a ne jako zloděj,“ zní to vážně hrdě. (04.03.2021)

Přežil jste sám sebe, císaři. Pohlížet na jednu z největších ikon světového moderního vojenství, která za svůj nedlouhý život svedla více bitev než Alexander Makedonský, bychom dnes měli spíše s respektem a obdivem, neboť zůstává nepopiratelnou historickou skutečností, že Francie v době Bonaparteho vlády patřila k rozhodujícím velmocím evropského kontinentu. Bělkova komorní inscenace nás zavádí do osudné noci před klíčovou bitvou u Waterloo, během které dochází k prudké výměně názorů mezi neústupným císařem a jeho maršály. Jediná noc, jediná místnost, jediné rozhodnutí. Je zřejmé, že Šotolova hra stojí a padá s excelujícím Rudolfem Hrušínským, který Napoleona pojal coby neurotického despotu, udílejícího nesmyslné rozkazy a požadavky (v tomto směru se interpretace skutečně blíží zkázonosnému obrazu posledních dní Adolfa Hitlera v jeho berlínském podzemí na konci druhé světové války), uvědomujícího si i přes všechnu vnější suverenitu svůj nezadržitelný mocenský pád. Účastí dalších špičkových herců (Kačírková, Munzar, Lukavský, Štěpánek, Smolík, Adamíra, Brousek a další) naštěstí nevznikl ledabylý, povrchní kolorit, ale nesmírně zajímavé, veskrze samostatné postavy, ostře kontrastující s právě probíhajícími událostmi kolem diktátorského císaře. Polemizovat o historické hodnověrnosti zde vyřčených slov nemá příliš velký význam, protože každá umělecká fabulace obyčejně vychází z oficiálních zdrojů; Šotolův text lze tedy vnímat jako jednu z možných (a ne zcela nereálných) verzí Napoleonova definitivního fiaska. Trvalým a vlastně mnohem cennějším odkazem této pozoruhodné černobílé televizní inscenace je defilé vynikajících hereckých osobností, skutečných velikánů své doby. Neokázalá okázalost, to je ten pravý kumšt. (23.10.2010)