Waterloo

"Každá bitva se dá prohrát." - "Každá ne." - "Jaká ne?" - "Ta, která se nekoná." Natočit hodinu a čtyřicet dlouho konverzačku, ze které člověk po celou dobu takřka nespustí oči, to bylo umění, jímž naši staří dobří mistři vládli. Waterloo se podařilo, Rudolf Hrušínský (zase) zazářil... No a sledovat tu úžasnou plejádu výborně obsazených herců ve vedlejších rolích, kteří postupně jen tak mimochodem přicházejí na scénu a přibývají do děje (část s Františkem Smolíkem nemá nejmenší chybu), to bylo velké potěšení. Ocenil jsem i scénář, který diváka neznalého historických souvislostí postupně seznámí s tím nejdůležitějším, a diváka znalého (příliš) neurazí tím, jak některá fakta zjednodušuje. Ovšem poslední zbytečnou, evidentně pro efekt a údernou pointu psanou větu, která z Napoleona udělá naprostého idiota, jenž ani neví, u které vesnice se připravuje na bitvu, odpustit nemůžu. (17.11.2011)

„Zapíšeme to tu ještě do historie. Jak se to tady jmenuje? Waterloo!“ Waterloo se do historie skutečně zapsalo. A nejen do historie, ale též jako „terminus technicus“ pro naprostý nezdar, krach, porážku či debakl. Nic takového se v případě této, pro Šotolu celkem typické, televizní hry nekoná. Jasnoud devízou je zde celá plejáda herců, kteří se zapsali do historie českého filmu: Smolík, Zdeněk Štěpánek, Lukavský, Adamíra, Munzar, Kačírková… Na prvním místě je tu však Rudolf Hrušínský coby Napoleon, který je v předvečer osudové bitvy nucen absolvovat celou řadu více či méně nepříjemných rozhovorů. Ministr Fouché i jeho generální štáb jej od války odrazují, případně mu nabízí ústup do Paříže, kde se má prohlásit za generála republiky. Od svého doktora se pro změnu dozvídá nepříjemnou pravdu, že není „císařem republiky, ale císařem ničeho“. Přesto když Napoleon ústy Rudolfa Hrušínského říká „když už máme viset, nepolezeme na šibenici dobrovolně, smáli by se nám. Když mám umřít, umřu jako císař a ne jako zloděj,“ zní to vážně hrdě. (04.03.2021)

Zajímavě napsaná Šotolova hra přesunuje Josepha Fouchého noc pře bitvou přímo za Napoleonem. A já Lukavkému věřím, že přijel, a chápu, proč přijel. Jenže pak narazil na betonovou zeď, překážku postavenou z ega a charismatu Bonaparta. Hrušínského Napoleon je tak silná osobnost, že v jeho přítomnosti hrají skvěle i knoty svíček, ani dřevo v krbu si nedovolí hořet jinak, než si přeje PÁN. (21.02.2013)

Neuvěřitelná sešlost herecké elity své doby - to už se dnes zkrátka nevidí. Ani podobné historické filmy se už v naší televizi dávno netočí. Tenhle je postaven sice hlavně na fiktivních dialozích, ale to mu na zajímavosti nijak neubírá. Postavu diktátora a dobové souvislosti vykreslují možná přesvědčivěji než případné bitevní scény. Pominout nelze ani stále aktuální poselství o nesmyslnosti válek stejně jako o zhoubné roli autoritářských vládců. (29.11.2020)

Vojenští teoretikové označuji Napoleonovi bitvy za koncerty, pravda Waterloo se mu moc nepovedlo. Ale Rudolfovi Hrušínskému se drama Waterloo povedlo a spojení s dalšími herci jako třeba Radovan Lukavský (Fouche), Jiří Adamíra (Ney), Luděk Munzar (Fleury de Chaboulon), František Smolík (doktor), Zdeněk Štěpánek (starý veterán) zahráli skutečný herecký koncert. (31.01.2023)