Skafandr a motýl

překvapení od francouzských filmařů, jež jsem nečekala. Výborným způsobem zpracovaný skutečný příběh, který je ve své podstatě tak děsivý, že vlastně nelze jeho tragický konec považovat za tragický, nýbrž vysvobozující. Velmi příjemně mě překvapila kamera, ačkoli vždy dávám ve filmu přednost příběhu, scénáři, Zde si nešlo nevšimnout, jak kamera trefně napomohla divákovi vnímat dění očima hlavního hrdiny. Poselství je jasné a trochu klišé, ale vzhledem k tomu, že tento příběh se opravdu takto stal, nutno jej přijmout a opravdu nad ním zapřemýšlet. Filmařsky skutečně povedený snímek a divák si jasně uvědomí, že i tyto neuvěřitelné věci se stávají, jeden den jsi plný života, zdravý a života si plnými doušky užívající,nebo ho marnící a druhý den se z tebe stane jen monitorující mozek v těle, které neovládáš, necítíš, nemůžeš pohladit vlastní děti a jsi vydán na pospas třeba televizní znělce, když ji někdo zapomene před odchodem z pokoje vypnout. Neskutečné muselo být trpělivé učení nové komunikace, díky níž se nakonec povedlo napsat knihu. Osobně si vůbec nedokážu představit, že bych vydržela donekonečna poslouchat a soustředit se na opakující se abecední řadu. Ale co taky jiného v takové situaci dělat, pokud člověk úplně nerezignuje a chce ještě něco světu sdělit. Pokud chcete, sdělte to raději teď, případně se podívejte na tento film, ať víte, jak obtížné může být říci někomu mám tě rád, když se vám přihodí malér. (11.08.2011)

Třebaže se úvod zdá být manýrou kameramana bez dozoru, chytře zaplétá diváka do příběhu. Škoda jen, že s časem se Motýl ve Skafandru udusí a pozbude na svižnosti. To nastává v momentě, kdy se vytrácí identifikace s hlavní postavou. Příznačné je ovšem freudovsko-casanovské avizo divákovi. Co také jiného čekat od Francouzů než vyloženě guerillový útok na chlapa aneb co všechno se dá dělat se zdravým tělem. Čas kvapí a na smrtelné posteli by každý žil jinak a každou oslovil. Tyhle významy prostupuje rozkošná Francouzka Emmanuelle Seigner a neméně okouzlující Kanaďanka (žár ukrytý v chladu) Marie-Josée Croze. Radost popatřit. (29.02.2008)

tento pomerne zvláštny film - adaptácia "autobiografie" šéfredaktora Elle Jean-Do Baubyho, ktorú kompletne napísal klipkaním ľavého oka, je najsilnejší po formálnej - obrazovej stránke; scenár je solídny, pekne vystavané, spomienky, vnútorné monológy, občasné "kruté" vtipy na svoj účet, to tam náramne funguje, dalo by sa hovoriť o myšlienke ľudskej vôle a sile - odhodlaní dokázať niečo a ísť si za svojim cieľom, aj keď človeku funguje len sluch a jedno oko, ale aj tak najpôsobivejšie ostanú kamera Janusza Kaminskeho a réžia výtvarníka (spomedzi všetkých jeho filmov sa jeho výtvarné korene prejavili najviac tu) Juliana Schnabela; vizuálne perfektné; a kopec krásnych herečiek (to som si nemohol odpustiť); scéna "holenie otca" je vynikajúca! (okrem kopca iných, výborných) (24.04.2008)

Zase jedna megamasakrálna pecka, ktorá na mňa zaútočila bez vyzvania a v domnení, že si idem pozrieť oddychovú drámičku som sa musel vysporiadať so životným údelom Jean-Dominiqua Baubyho, ktorý aj napriek tomu, čo mu všetko naložil život na plecia, sa so svojim osudom dokázal vysporiadať a dokázal niečo, čo nedokáže ani väčšina zdravých ľudí - napísať knihu a to aj napriek tomu, že dokázal len žmurkať jedným okom. Zase sa mi potvrdzuje stará pravda o tom, že najbrutálnejšie príbehy sa nerodia v hlavách scenáristov, ale priamo v kolobehu života. (10.11.2009)

Velmi dobrý film, který divákovi přiblížil nástrahy života, který nemusí být vždycky tak jednoduchý. Může se stát, že nebudete moc chodit, uvidíte na jedno oko, už nikdy neřeknete jednu souvislou větu, aby vám jiný rozuměl... Vše je to velmi strašidelné a mrazivé a Julianu Schnavelovy se to povedlo vystihnout velmi dobře. Kdyby udržel svou formu, z pohledu oběti, po celý snímek a nikdy by se neodchýlil, jeho práce by byla geniálním dílem a studií života v utrpení uzavřené mysli. On se toho však nedokázal držet, takže druhá půlka filmu už není tak působivá a mrazivě reálná. Škoda, protože herci jsou skvělý a to ani nemluvím o kameře. Chybělo opravdu pramálo, svižnější tempo a definitivní uzavření do světa jednoho muže, a šlo o věčný klenot. Přesto by tento snímek neměl uniknout žádnému milovníkovi francouzského filmu, protože pro mě je to o hodně zajímavější a působivější než například životopis Edith Piaf. (23.07.2008)