Uvnitř tančím

Slzy. Dostanou se nám do očí z lítosti nad handicapovanejma lidma, nebo že i handicapovaný dokáže svým způsobem vyjádřit emoce? Věřte, že je to ten druhý případ. Film si na nic nehraje a nenutí vás litovat. Ukáže vám jejich pohled, že i oni jsou stejní jako my. Bojují s životem a překonávají překážky líp než vy. Do života nám vstoupí mnoho lidí. Někteří na delší dobu a někteří jen krátce. Přesto všichni do vás zaryjí nesmazatelnou a pozmění vás. Ve filmu Inside I'm dancing je názorná ukázka, jak vás jeden člověk dokáže vytáhnout s nudného stereotypu a ukázat vám svět z lepší stránky. Vůbec nelituji toho, že mě několikrát během filmu tekly slzy z očí, proč bych se taky měl bránit. Režísér se o to snažil a to že divák u film má slzy v očích je důkazem, že opravdu umí. (11.08.2008)

Kdepak, kdepak, tohle nemá v top 200 vůbec co dělat. Neříkám, že je to vyloženě špatný film, ale já jsem tomu nevěřil ani kolečka od vozíku, natož aby ve mně vzplanuly nějaké silné emoce. Ke všemu mi vadí, když samotný námět filmu vybízí k vysokému hodnocení, vždyť jsou tam chudáci na vozíčku, to nelze hodnotit jinak. Taky s nimi soucítím, to je jasné, ale tohle prostě nebylo tak úžasné, jak se to tu servíruje. Ono taky zahrát člověka na vozíčku není nic jednoduchého a tihle chlapci teda zrovna přesvědčiví nebyli. Romola se mi líbila, chvílemi jsem se i zasmál, ale o nějakých emocí tady nemůže být ani řeč. Bohužel :( (16.01.2010)

Z přehršle pozitivního se taky dá spadnout do dlouhotrvající deprese. Uvnitř tančím je pozitivní ALE vyprošťovák. Lidi v něm mají zjevně osudovou smůlu, ale umí "tančit uvnitř". Je to pocit, který je s kolečky a zaťatými úředníky často problém si udržet. Oba hlavní protagonisté se dojemně doplňují, chrlí zabijácké hlášky na svůj stav a vy tak nemusíte mít výčitky, že můžete chodit ... Můžete jen žasnout, smát se a vztekat, že nemáte na to si život "roztančit" tak jako oni. (30.04.2008)

No zase taková paráda to rozhodně nebyla. Ale už jsem si nějak zvykl, že filmy o retardérech jsou zde značně nadhodnocené. Jeden retardér má vůli žít a předává ji dost netradičním způsobem svému okolí. O tom je v podstatě celý film. Zasmál jsem se jednou, a to konkrétně, když si naše retardérské duo chtělo zatančit v baru. Nechybí zde smrt. Samozřejmě neprozradím ani náznakem, o kterou postavu se bude jednat. Ovšem věřím, že se vám to podaří odhadnout minimálně stejně dobře jako mně, protože je to takový klasický slaďáček, který prostě nemá moc čím překvapit. Mnoho uplakánků tady popisuje, jak je film hrozně dojemný. Já tedy nepocítil nic, co by alespoň hodně vzdáleně dojetí připomínalo. Zato taková lehká nuda mě neopustila od začátku až do konce. Možná to dost pokazil český dabing, který byl více než strašný. Zejména dabing toho retardéra, kterému nešlo rozumnět mi neskutečně vadil. Lepší *. Víc nemám opravdu za co dát. (04.06.2012)

Dojemný příběh, který tlačí na city a tak trochu vydírá, ale bez zaváhání mu to odpouštím. Skvěle natočený, s velkou dávkou zručnosti, která zaručuje, že vás příběh ani na okamžik nebude nudit. Navíc zřejmě jediný film o vozíčkářích , co znám:) (Skafandr a motýl nepočítám) Srovnání s Přeletem nad kukaččím hnízdem se nabízí, a ačkoliv je mezi nimi značný kvalitativní rozdíl (Přelet je nejmíň o třídu výš), dávám oběma filmům stejné, nejvyšší hodnocení. 90% (05.10.2008)