Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert

Nadržená Plajznerka tu touží po hřmotném mužském (ofšem kdo z nás ne, že?) a možná se ho i dočká, ne však tak (o něco více nadržená) zámožná mlynářka. Tohle peklo papundeklového provedení se dá přežít jen díky geniálnímu scénáři a hereckým hvězdám. Malým dětem nedoporučuji, ani já jako malej tuto "konverzačně situační komédyji" nebýval sto ocenit. Obnaženým výstřihům zdar. (01.01.2016)

O tom, kterak se z Trepifajksla stal Matěj ... Plajznerčinej - a o všem, co se souběžně událo ... v jedné hříšné vsi zvané Dalskabáty, kde falešný farář dává dobrou noc - nebo spíš nedává, neboť něco takového by jaksi nekorespondovalo s jeho pravým posláním. Vpravdě nezapomenutelná pohádka, jedna z nejsprávnějších ... primárně určená pro nás dříve narozené, je až po okraj naplněná znamenitými scénkami s trefnými dialogy. Po právu hrdá na své ryze české komediantství, sází výhradně na ČLOVĚKA ... ani na vteřinu nespoléhá na kouzla a čáry, což je neobyčejně odvážné - až riskantní, leč pochopitelné řešení, neboť odpovídá jejímu naturelu ... i jejímu světonázoru. (03.01.2017)

Bezchybné, co k tomu psát víc. Jaroslav Moučka se pro Trepifajskla snad doopravdy narodil, Jiřina Bohdalová Plajznerku hraje chvílemi velice příjemně "nebohdalovsky"... A ty vedlejší role! Květa Fialová, Josef Větrovec, Josef Bláha... Bezvadné! Dalskabáty jsou víc než pohádka, je to především skvělá televizní inscenace s perfektními hereckými výkony, u které se vždycky pobavím. (28.11.2010)

Přijde mi, že herci zde neuvěřitelně přehrávají a to hraní je snad ani nebaví. Nemá to šmrnc, je to takové unavené, ospalé, a ke konci už skutečně skoro hloupé a selankovité. Jak tu někdo napsal, být to povídka z Dekameronu, možná, ale takhle? Má to pohádkové motivy, proč ne, ale nejsou nijak více zapracovány a využity, mi přijde. A ty hrátky s nevěrou, taky to asi nějak moc neříká a nedává, v této souvislosti. (01.01.2015)

Pozemšťanské čertovství, které je vždycky tak trochu v opozici vůči pekelné vrchnosti luciperů, mefistů a dalších "věrchušek". To je původní východisko, tak blízké lidovému tradičnímu pohledu na svět, v jedné z nejlepších pohádek dnes zapomínaného českého spisovatele Jana Drdy. Scénář i režie tuto složku Drdova pohledu akcentují v ještě větší míře s jasným přitakáním lidovému světu malých řemeslníků, drobných rolníků a ne vždy solventních chalupníků a zahradníků (to jsou starobylé výrazy pro nejchudší rolníky na vesnici), o čeledi nemluvě. Postupné zpozemšťování starého čerta, energicky přesvědčovaného jadrným ženstvím, pro něž jakoby se Bohdalová narodila, jsou hlavním prostředkem režijního záměru. Vznikla pohádka, jaké se dnes už netočí, pohádka osobitá, vskutku lidová, přestože tak umělecky (uměle) pojatá. Pohádka teplé jako pohlazení, příběh jakoby stvořený pro dlouhé zimní večery, když videa došla, DVD se opotřebovala a mrcha proud ne a ne pustit bednu k vysílání pořadů všeho druhu a většinou jediné kvality: nenudit, ať to stojí, co to stojí. Tou jadrností a tím pozemšťanstvím vlastně dílo pozoruhodně silné, na které se nezapomíná. Ani po desetiletích. (24.03.2008)