Obsahy(1)
Viva la muerte! (Nech žije smrť!) bolo obľúbené heslo nacionalistického generála Milána Astraya na začiatku španielskej vojny a stal sa z neho i pozdrav španielskych fašistov.
Prevzal ho aj filmový rebel Fernando Arrabal, keď natočil adaptáciu svojho románu Baal Babilonia. Sugestívna snímka spája reálne príbehy z autorovho detstva v období španielskej občianskej vojny s krutými surrealistickými predstavami, sadistickým humorom a sexualitou takým spôsobom, že šokuje aj veľmi otupených divákov.
(SALTON)
Videa (1)
Recenze (18)
Na základě vybraných ohlasů jsem se filmu hodně obával a těžko říct, zda zbytečně... Hned úvodní titulková sekvence se sérií vyšrafovaných děsivých kreseb a chytlavou „dětskou“ písničkou mě silně navnadila a vlastně i trochu připravila na znepokojivou kombinaci dětského vidění světa a dění plné brutality během občanské války. Válka očima dítěte se během let stala ve filmu docela obehraným tématem, takže mě i potěšilo, že Arrabalův snímek se z této případné kategorie hodně vymyká. Mimo sbírku jasně reálných scén jako z obyčejného dne a života ve své době a lokaci + mimo sérii čistě surreálních scén odlíšených netradičními filtry tu pořád zbývá hodně výjevů, u nichž zůstává již na divákovi, zda v nich bude vnímat pořád realitu nebo již surrealistické sny, přeludy a noční můry, které se do podvědomí malého kluka dostávají jako následek reálné válečné brutality... v tom vnímání hodně záleží, co jsme si jako realitu vůbec ještě schopni připustit a já tenhle aspekt vnímal jako výhodu. Z mnoha těch výjevů šla na mě obrovská tíseň a pocit čehosi nepříjemného až zoufale děsivého, od čeho bych nejraději unikl. Obzvlášť pozoruhodně tento pocit vynikl v kontrastném doprovodu takových scén, kde se parta kluků na ulici hraje – oproti všem těm válkám a jatkám vlastně nevinnou, jen trošku bizarnější hru v kruhu. Jako hodně svérázná umělecká podoba dětství zasaženého krutou válkou mi připadalo Ať žije smrt! (i s tímto ironicky zvráceným názvem) v mnoha aspektech dokonalé, funguje tu i zajímavě podaná symbolika – nejvíc mě asi zaujalo to dětské letadlo, které má tvar kříže a zároveň navzdory zdánlivé svobodě s možností odlétnout symbolizuje ještě skrze bílá mřížka i vězení. Hodně silné jsou scény kluka s matkou, která jednou (v realitě) slouží malému klukovi jako opora, ale jindy (zřejmě v noční můře způsobené válkou) připoutává synovi mučící náramek kolem nohou. Na druhou stranu, některé přehnaně nechutné, úchylné (např. s ještěrkou a netopýrem) a ke konci i krví dosyta přeplněné scény byly pro mě za hranou natolik, že jsem je v rámci celku (pořád s dostatkem efektních bizarností a brutalit) nepovažoval za nevyhnutné pro finální sdělení. Právě kvůli nim nakonec 4. hvězdičku neuděluji. [70%] ()
Pocitově nepříjemná záležitost a mýma očima nepotřebný film, tolik násilí, krutosti a krve jsem už dlouho neviděla a doufám, že hned tak neuvidím.. Nechala jsem se nalákat na dětství malého kluka, bohužel jsem dostala nevídanou šílenost, až mě v jednu chvíli napadlo, jestli je človíček, který má tohle v hlavě, duševně v pořádku.. ()
Když již úvodní titulky připomínají obraz od Hieronyma Bosche, je nutno se připravit na obojí - fantazii i brutalitu, v jediné směsi. Osobní, symbolická, surreálná výpověď o vlastním dětství se tak mísí s naturalismem atakujícím naše nejvlastnější smysly (a ne žádné efemérní estetické schopnosti), s realismem v popisu fašistických zvěrstev. Příběh chlapce jako příběh Španělska rozporcované mezi obdivem k otci a láskou k matce, kde mezi sebou neustále bojují provinilost a chtíč, život a smrt - a opět (aniž by jedna strana opravdu zvítězila) dohromady v jediné směsi. Proto jsou všechny Arrabalovy filmové obrazy předeterminovány zároveň touhou i smrtí, a dojemnost i děsivost této nutnosti vyvstává na povrch v osobě matky, kterou je náš hrdina nucen milovat i přes její vinu - vskutku těžká dilemata si před sebe Španělsko onou děsivou občanskou válkou postavilo. ()
Občanská válka, španělská nebo nějaká pozdější - je to jedno, protože od té doby trvají nepřetržitě, přkrývají se a jedna se učí "zvěrstva" od druhé. Arabalův film s Toporovými obrázky pro její zobrazení využívá - na pozadí života jedné,a le poměrně specifické, rodiny - surrealistickou poetiku, která v tak vyhraněné podobě má sotva obdobu někde jinde: matka zdavačka (egosticky ospravedlňující svůj čin), nezvěstný otec (možná umučen, možná u partyzánů) a syn (jak se jen v tom všem má vyznat?). A potom především: sny, vize, představy, symboly atd., se kterými surreaismus uměl vždycky dobře zacházet. ()
Arrabala jsem se bál. Když jsem viděl Poběžím jako splašený kůň, říkal jsem si, jak se mohl génius Jodorowsky zaplést v jedné partě s takovým emanem ! Po shlédnutí tohohle kousku je aspoň částečně odpuštěno - Arrabal se tentokrát drží svého surrealistického kopyta, nesnaží se o módní společenskou kritiku, ale místo toho chutě tepe do náboženského pokrytectví. Je to legrace a stojí to za to už jenom kvůli té spoustě záběrů, které by v dnešním politicky korektním mainstreamovém filmu neměly šanci projít. ()
Galerie (10)
![Ať žije smrt! - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/000/336/336301_700ad4.jpg)
Reklama