Klimt

Snově psychedelická retro procházka životem světově významného rakouského secesního malíře. Příjemná kostýmní výprava i dekorace dobové Vídně a Paříže. Vzpomínkové, často depresivní vize umírajícího Gustava Klimta jsou mile okořeněny dokonalými zjevy jeho periodicky se vyskytujících ( volně se procházejících, pohybujících či konverzujících) modelek a milenek. Centrem pozornosti je ovšem samozřejmě John Malkovich, který zde - tedy alespoň z mého pohledu - ztvárnil svou první sympatickou (a jen minimálně střelenou/zvrhlou) roli. BTW: Ač viděno v němčině na ORF a se mdlou znalostí o malíři, film docela srozumitelně funguje. A pokud někomu ne, pak stojí za to prolétnout WWW. Minimálně kvůli jeho nádherným obrazům.... (20.09.2019)

Kdo čeká opravdu životopisný film, bude hodně zklamaný. Spíše jde o zobrazení Klimtových halucinací během umírání. Mám pocit, že mnoho scén (podivné intriky, imaginární osoby a rozhovory, paranoidní situace s dvojníky) lze uchopit jedině tímto způsobem, protože jinak žádný smysl nedávají. O Klimtovi se toho mnoho nedovíme, jen získáme nějaké střípky dojmů a nálad. Navíc Malkovich se na tuto roli typově zrovna moc nehodí. Se svým jemným hláskem a uhlazenými pohyby působí příliš subtilně a intelektuálsky, a to i když říká slova jako „shit“. Rozhodně z něj nevyzařuje fluidum živočišného bouřliváka, jakým Klimt ve skutečnosti byl. Film má místy zajímavou atmosféru a poetiku, ale celkově je dost těžko stravitelný. (25.09.2011)

Starý mistr se znovu ohlédl za ztraceným časem, tentokrát ne podle Prousta, ale ve znamení Schnitzlera a Eurovize. Kamera proplouvá Vídní a Paříží krásné epochy podle scénáře napsaného prý ve francouzštině, přeloženého do němčiny a natočeného v angličtině, zdání klamou jedno za druhým, americká hvězda odehrává klišé umělce ve světě měšťáků, pod zdobným povrchem není o mnoho víc než lyrizovaná životopisná konfekce. Ken Russell sedmdesátých let, ač menší režisér než Ruiz, by téma asi nezpracoval hůř. Víc než celý film se mi líbila píseň "Persephone" Jorgeho Arriagady, doprovázející úvodní i závěrečné titulky. Klausův syn Nikolai Kinski v roli Schieleho. (08.06.2015)

Klimt nesmyslně a zmateně chodí okolo, vysedává po barech, povídá si ostatními umělci, pozoruje Vídeňskou kavárnu, občas souloží, občas umírá na syfilis, občas dokonce i maluje, a blouznivě hledá svou lásku/můzu/smysl. Smysl tu ovšem není, jen zmatení, které je ovšem příliš málo halucinační na to aby bylo zajímavým uměleckým prvkem. Jen ten dobře zahraný Egon Schiele (synem Klause Kinsky) dokáže zaujmout, byť ani on tu neví co se to sakra děje. (01.02.2019)

Klimt byl pro mě případ filmu, který mě vtáhl zejména svým hravým filmovým stylem – precizní dobová výtvarná stylizace s barvami a filtry, různě otočené či pokřivené záběry, odrazy ze skel či záběry přes okno, k tomu se zpočátku nenápadnou komorní atmosférou, která mi však časem začala lahodit. Obsah různých střípků z paměti a duše umírajícího umělce-malíře jakobych nejdříve vnímal až coby druhořadý a teprve s delším vnímáním těchto útržků se mi plně vyskládal jistý obraz uměleckého světa z doby počátku 20. století. Zvláštní, barvitá cesta do Klimtova podvědomí s prožitými chvílemi ve společnosti blízkých známých a uměleckých kolegů však pro mě působivě vyvrcholila v okamžicích blížící se smrti a fantaskní sešlosti v minutě její příchodu. Po celou dobu mě zároveň hodně bavily scény, v nichž se malíř klasického plátna díky jiným postavám setkává s novými technickými možnostmi mikroskopu, fotografie či nedávno vynalezeného filmu, navrch s výraznou symbolickou přítomností Georgese Mélièse. Hezký kousek cesty se zastávkou nad uměním, coby objevováním nových možností nebo i bouřením tabu, ale především s vyvoláním a zanecháním jistých vnitřních pocitů a dojmů... [80%] (31.05.2024)