Režie:
Boris BarnetScénář:
Boris BarnetObsahy(1)
Děj Barnetova nejslavnějšího filmu je časově ohraničen začátkem první světové války a vítězstvím Říjnové revoluce a v zásadě se drží stranické interpretace tohoto období. Svérázné lidské typy se ale svou opravdovostí vzpírají agitátorství a dogmatismu. Film je plný nejrůznějších formálních nápadů, mj. při využívání kontrastu obrazu a zvuku, s nímž zde režisér experimentoval poprvé. Už z první minuty, v níž se setkáme s mluvícím koněm, je zřejmé, že v tomto filmu nás čeká ledacos, jenom ne realismus a jeho nuda. Záběry stávkujících a vyhlášení války se mísí se stejně soustředěným pohledem na každodenní běžné starosti, velké dějiny se utkávají s těmi malými a neméně důležitými: zatoulané kotě se motá mezi neklidnými stávkujícími, do válečné vřavy odkudsi zazní valčík. Pomocí vynikajícího střihu a originální zvukové stopy vytvořil Barnet dynamický celek. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (5)
Vynikající dílo dnes prakticky neznámého ruského režiséra si zachovává mnohé z němého filmu, ale současně pohlíží do budoucnosti. Co uchvátí nejvíce? Barnetův civilismus, schopnost vnímat umělecky každodennost, pracovat s detailem je jedinečná. Místy jako bychom byli konfrontováni s moderním časosběrným dokumentem. A co je snad ještě více zvýraznění hodné? Film graduje nejen válečnými scénami, ale také skvěle vystavěným závěrem. Syrovost pohledu na carské Rusko, v době natáčení filmu stále živá a intenzívně prožívaná vzpomínka na carská léta, je dnes vnímatelná historicky. Tehdejší pamětnictví bylo poučené a stále přetrvávala řada stavebních památek i slumů předlistopadové doby. Na kinematografii hraného filmu je snad nejkrásnější to, že má stále čím překvapit. Tentokrát významným, světově proslulým Rusem. A jeho jistě nesmrtelným dílem. ()
Dosti bylo experimentů v raném zvukovém filmu! ()
Jak napsal roku 1915 Nikolaj Berďajev: „Rusko ještě stále zůstává zcela transcendentním, jakýmsi cizorodým Orientem, který jednou přitahuje svým tajemstvím, jindy odpuzuje svým barbarstvím.“ ()
Film rozkročený mezi 20. lety a stalinismem, budeme-li jej chápat jako návrat sovětské kinematografie do vod konvenčně vystavěných filmů. "Předměstí" si z avantgardy předcházejícího desetiletí ponechává místy svižný a originální střih, paralelní montáž a ochotu experimentovat. Ve dvou věcech je však zásadně odlišný. První, méně důležitá: Barnetův humor a odlehčenost, kterou se nebojí postavit do kontrastu s vážnými či politicky seriózními sděleními. Druhá, zásadní: filmy Ejzenštejna a spol. postavily abstraktní dějinné procesy a neosobní struktury historických událostí na místo hlavních postav a za motivace těchto "postav" prohlásily jejich vlastní logiku - vnitřní logiku dějinných změn (pochopitelně z hlediska marx-leninské teorie). U Barneta tomu tak již není - ten je již klasický - sledujeme tedy osudy lidských jedinců, a to pouze na pozadí dějinných událostí. Stalinismus a jeho "realismus" si tak v letech třicátých podá ruku s klasickým Hollywoodem, jen jejich ideologická stanoviska se budou lišit. ()
Mé znalosti nestačí na to, abych posoudil Rivettovo zvážení Borise Barněta jako největšího ruského filmaře po Ejzenštejnovi - vím jen, že je mi takový výrok sympatický a že mě Barnět oslovuje dokonce víc než slavný Sergej nebo třeba Pudovkin. Jeho šči, od srdce kuchtěné z realismu, impresionismu, pokleslého romantismu, žánru, muzikálu, satiry, slapsticku a ideologie, i dnes, v době pokročile postmoderní, působí mimoběžně. "Předměstí", mistrovské zhanobení militarismu, nacionalismu a kapitalismu tvoří dvě části : první, předválečnou, koření výstřední humor, v druhé naopak syrové obrazy války představují skromnější protějšek ejzenštejnovského patosu. ()
Reklama