Volání divočiny

Já musím bohužel konstatovat, že tento film, pokud byl míněn jako adaptace knihy, se nepovedl. Zatímco pes Buck je v knize hlavním hrdinou a příběh je vyprávěn i z jeho pohledu, tady hraje po celou dobu druhé housle, někdy možná i třetí, a ke slovu se více dostane až v poslední třetině filmu. A to je podle mne velký problém. Připouštím, že pro toho, kdo původního Londona nečetl, to může být dobrý film, ale mně to vadí. (18.02.2010)

Zvolené legendistické vyprávění je místy uspěchané (prodej Bucka – surovost při jeho „krocení“ je pochopitelná, ale ten krotitel si počíná tak, že se obávám, že by to tak zřízený pes nepřežil). Krásné záběry na krajinu, na stáda sobů. Základní myšlenka týkající se zlatokopectví, vztahů mezi lidmi samými a mezi lidmi a přírodou je podána přesvědčivě. Bucka v tomto příběhu určitě nehrál kavkazský ovčák, ale německý ovčák. (05.02.2010)

Sympatický přepis Jacka Londona svedl dohromady Charltona Hestona a Michèle Mercier, pro kterou tahle produkce znamenala poslední práci na filmu po intenzivních letech od roku 1957, kdy debutovala. Po té se ještě několikrát vrátila před kameru, ale nikdy už ne na dlouho. Uvidíme, jestli jí její současný seriál o něčem přesvědčí. Ve Volání divočiny dodržela kodex svých filmových předchůdkyň, které se tak často ve zlomu vlastní kariéry ocitaly se svými příběhy na Divokém západě. (06.02.2009)

Dobře natočená informace o knize. Jenže tu chybí napětí, které by vtáhlo diváka do děje. Buck je ukraden a prodán za pár minut, jeho učednická cesta do Dawson city je spíš takový deník, kde je každé příhodě věnován suchý záznam, Heston nic nehraje, jen je tím správným zálesákem...Zůstala kostra příběhu, ale chybí tu maso - Londonova schopnost trojrozměrně vymodelovat ze slov skutečný svět, skutečnou Aljašku. (02.10.2009)

Tak tohle převekslování Jacka Londona na plátno je opravdu hodně hodně volné, a i když se nedávno zesnulý Ken Annakin zcela podle mého očekávání nedokázal vyrovnat Londonovi v příběhu, ba ani onu neuvěřitelnou živelnost Aljašky & Aljaščanů filmu nevtiskl - ostatně, měl na to pouhých 100 minut prezentace - popasoval se s látkou se ctí. Na dostatečnou úroveň tak CALL OF THE WILD pozvedává dobře ztvárněná Aljaška, víceméně abstrahovaná od zbytečných keců, teatrálních kudrlinek a příkras, a moc hezká paralela mezi začátkem a koncem, kterou jsem si osobně musel na začátku filmu znovu dohledat. Dneska už by se to filmu pravděpodobně nestalo a snímek by tedy na konci dopověděl začátek podruhé - holt daň za nepozorného, zhýčkaného a přezásobeného diváka 21. století. Znamenitá je tradičně i Morriconeho hudba, která Londonovu severskému eposu samozřejmě chybí a kterou jsem si jako nevelké děcko při čtení Bílého tesáka takto rozhodně nepředstavoval (70%). :-) (08.10.2009)