Planeta opic

Dětská neznalost mě kdysi připravila o pointu, protože jsem o ní jednoduše nevěděl. V komunistických slabikářích moc obrázků z imperialistických zemí nebylo. Po letech ale splácím další filmový (a především skladatelský) dluh. A po shlédnutí trailerů na ostatní díly myslím, že matné vzpomínky na ně nechám klidně spát. (30.10.2007)

Astronaut Taylor přistál na podivné planetě. O přítomnosti existence života se přesvědčil poměrně záhy, ale místo slavnostního výkřiku "Hurá, nejsme na světě sami" mu na hlavě přistála síť a stal se předmětem bádání opičích vědců. Němí lidé, kteří zde pouze slouží upovídaným opičákům, mu v boji za svobodu určitě nepomohou a proto se o sebe musí badatel postarat sám dřív, než nějakou gorilku napadne pitevním rozborem prozkoumat funkčnost jeho těla. Filmové zpracování Boilleova románu muselo zákonitě skončit jinak než kniha, ale vize toho, k čemu spěje lidská společnost, je zde ukázána velmi přesvědčivě. (06.01.2010)

Zase jeden kultovní film, kterej mi nic neřiká. Planetu opic jsem viděl už před lety a v paměti mi to utkvělo jako blbost. Zdejší hodnocení mě poněkud zmátlo, takže jsem si začal myslet, že si to možná jenom špatně pamatuju a třeba ten film tak špatnej nebyl. Tim pádem jsem Planetu opic ponechal zatim bez hodnocení. Včera jsem se na to po letech zkusil podívat znovu a opět mi to připadalo jako blbost. Sice film naráží i na celkem zajímavý téma (popírání vědy ve jménu náboženství), ale k tomu nepotřebuju okolo nějakou slátaninu o tom, jak Charlton Heston bojuje s opičákama a jako bonus si najde čubičku, která se svou vizáží mezi ty "neandrtálce" zapadla asi stejně dobře jako ženská s fialovou trvalou v modrym tesilovym plášti. (08.01.2012)

Jak lehce se dá stvořit kult. Stačí navléknout herce do masek primátů a nechat je pobíhat po Utahu a Californii:) Při zhlédnutí jsem ani příliš neměla pocit, že se jedná o sci-fi. Nadčasové pro mě byly rozhovory o rase opic a lidí. Co vše dokáží lidé způsobit a vůbec celkový popis její, vlastně naší, existence. Závěrečnou pointu, která byla v televizním programu citována jako "šokující závěr, který jen těžko vymažete z paměti" jsem odhalila zhruba půlhodiny před koncem, takže u mě se žádný šok nekonal, ale "Socha..." byla i tak skvělou apokalyptickou tečkou. (30.07.2012)

Zpochybňuje-li někdo uměleckost fantastiky (je to ruské hlubší i širší vymezení než klasická anglosaská sci-fi), měl by zhlédnout tento film nebo např. skvělá Čapkova díla (RUR, VĚC MAKROPULOS, KRAKATIT, VÁLKA S MLOKY, TOVÁRNA NA ABSOLUTNO) vedle mnoha jiných. To první i poslední, které od fantastiky můžeme i musíme očekávat, je přesvědčení, že svět budoucnosti, je-li zvláště dobře postižen, je "pouze" dokonale vyjádřeným, skrytým rozměrem naší současnosti. PLANETA se vyznačuje silným, ideově založeným příběhem, rozvíjejícím mimořádně nápaditou fabuli. Průhledná alegorie umožňuje na opičích hrdinech vyjádřit všechna negativa minulého století, aniž by bylo nutno sahat k faktografizující popisnosti. Trikové umění, použité v tomto filmu, zřejmě dalekosáhle předstihlo svou dobu; jisté je, že i dnes jeho projevy působí svěže a až neokoukaně. Ocenění zaslouží silný dystopický závěr, který tolik připomíná již zmíněný čapkovský pohled. Silné filmy nesnesou nastavovaná pokračování a PLANETA OPIC není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Čtyřicet let po premiéře je stále čemu se divit, co domýšlet, nad čím žasnout, proč odcházet oprávněně uchvácen a stržen. PLANETA patří určitě ke klasickým, zvláště silným dílům svého žánru. (21.02.2008)