Planeta opic

Jeden z mých nejoblíbenějších sci-fi filmů, který ukazuje svět, našemu podobný, ale přitom tolik vzdálený... Viděl jsem ho jako malý a do teď jsem pořádně nepřišel na to, v čem všem tkví jeho síla. Následující díly dokázaly pouze rozvinout myšlenku a kvalitou se snažit přiblížit prvnímu filmu, ale většinou se to nepovedlo. Velká síla tkví nejen v maskách, oceněných oscarem, ale také v Charletonu Hestonovi a Franklinu Shaffnerovi. Pointa desetiletí, která je extrémně důležitá pro vyznění filmu a dá se označit za předobraz filmů postavených na pointě jako Šestý smysl.... (26.11.2004)

Počiatočné stupňovanie napätia ala hrozba z neznámej planéty je sekvencia hodná olympijského trónu. Ďalej sa síce stále všetko odvíja v správnych medziach, ale tie už však neboli natoľko kvalitné aby si Planéta opíc zaslúžila maximálne hodnotenie. Len tak mimochodom, Jerry Goldsmith umí, umí.. vážne umí. (05.06.2011)

"Lidská moudrost jde ruku v ruce s idiotstvím." Jako příslušník lidského plemene, které neustále testuje, co jeho planeta ještě vydrží, jsem kdysi u tohoto snímku pocítil vážné varování. A cítím ho i dnes, kdy má nejeden opičák přístup k červenému tlačítku. Naštěstí s tím nemohu nic dělat, tak alespoň občas navštívím Planetu opic, kde pomáhám Taylorovi najít řeč, uhýbat nástrahám a svlékat divoženku Novu. Mě to tam zkrátka baví, ale v ZOO už se na gorily, orangutany, šimpanze, makaky ani paviány nekoukám s takovým nadšením jako dřív. Snad jen kosman zakrslý mi připadá sympatický, ale obezřetnost mne neopouští ani u jeho klece. (01.01.2016)

Mohlo by se zdát, že Planeta opic přece nemá patřit do sekce zaměřené na téma cest do vesmíru. Ale to pouze značí, jak se vnímání filmu od dob jeho prvního uvedení posunulo, potažmo jak jeho zásadní zvrat dnes již náleží do popkulturního povědomí. Nemalou mírou k tomu přispěl fakt, že úspěch prvního filmu dal vzniknout rozsáhlé franšíze, která zahrnuje čtyři filmová pokračování, hraný a animovaný televizní seriál, komiksy, audio příběhy a po dekádách hibernace také nový filmový reboot, jehož třetí část vstupuje do kin pár týdnů před konáním letošní LFŠ. Ačkoli film vychází z mezinárodně úspěšné knižní předlohy francouzského spisovatele Pierra Boulleho, od předlohy se v mnoha ohledech zásadně liší, takže i diváci seznámení s knihou byli svého času pointou snímku překvapeni. Tvůrci se ve vyprávění drží linie, že skupina amerických astronautů ztroskotá na nehostinné planetě, kde posléze narazí na primitivní ekvivalent lidí a následně i zdejší pány tvorstva –civilizaci opic. Zatímco Boulle spřádal fantazii, kde člověk díky své inteligenci a znalostem ohromí vyspělou opičí společnost, film kvůli požadavku studia na snížení nákladů staví hrdinu proti výrazně méně vyspělé civilizaci, kde touha po vědění a pravdě několika vědců naráží na až inkvizitorskou konzervativní doktrínu špiček zdejší hierarchie. Zatímco původní scénář z pera legendárního Roda Serlinga předlohu obohatil o protiválečnýou reflexi hrůzných výhledů studené války, právě jeho úsporami iniciované přepracování od Michaela Wilsona výslednému filmu dalo jeho proslulé protirasistické téma. Hlavní hrdina v podání hvězdného Charltona Hestona se ocitá v pozici, která silně evokuje zacházení s otroky, a byť se vyprávění jinak drží klasických klišé o bílém spasiteli a alfasamci, současně jej staví do role zosobněné viny otrokářské minulosti Ameriky. Díky tomu Planeta opic mnohem zásadněji rezonovala se společností doby hnutí proti rasové segregaci a diskriminaci Afroameričanů, než rádoby aktuální a uvědomělé, ale v jádru konejšivé snímky jako o rok starší Hádej kdo přijde na večeři (Guess Who's Coming to Dinner, 1967), a nutno dodat že dodnes v tomto ohledu neztratila nic ze své působivosti. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Dost mě štve, kolik lidí tento snímek spojuje se svým dětstvím, prohlašuje ho za zásadní a formující dílo svého života. Ne. Tenhle film je přece jenom můj! Do značné míry utvářel celé moje vidění světa, moji představu o vesmíru, čase, charakteru lidí, životě a smrti i o tom, jak je to všechno asi složité a děsivé. Navíc k nám na základku jednou za čas docházely takové doktorky, které nám, svlečeným do spodního prádla, kontrolovaly křivé páteře, ploché nohy a podobné defekty. Humus. Mojí postavičce už zřejmě nebylo pomoci, ale jedna z těch paní mi definitivně stvrdila, že Planeta opic není pouhá fikce. Vypadala totiž přesně jako Zira. Ovšem víte, co je úplně ze všeho nejlepší? Že když se dívám ta tenhle skvost dneska, jsem z toho snad ještě víc na větvi než tenkrát. (19.04.2008)