Cinematerapie

Ono je u podobných projektů vždy těžké rozlišit zda je to tak zajímavé díky režii a zvolenému tématu, nebo díky exhibicionistům a "zjevům" (omlouvám se pokud to zní jakkoliv hanlivě, jsem teď opravdu obecný), hrajícím v tom. Cinematerapie má skvělý nápad. o tom žádná. A je v ní i několik zajímavých hraných vsuvek přímo s aktéry dokumentu. I se mi líbí jistá nedořešenost a nevyřčenost jistých věcí (manželova objednaná vražda třeba), ale jako celek to moc nefunguje. (01.04.2010)

Možná je to tím, že jsem nikdy nechtěla být proktolog, nepotřebuji lidem koukat do jejich životů až tak intimně. Rozumím tomu, že se někdo potřebuje vypovídat, vím o tom, že existují voyeři, kteří na to potřebují čumět, ale mě děsí představa, že by někdo cizí takhle lezl do života mně. A odmítám to činit jiným, byť se v chvilkovém pomatení domnívají, že je to príma nápad. (01.12.2011)

"...co je to obyčejnej Čech, pro kterýho dělá Paroubek politiku? No to je přece vepřo, knedlo, zelo a v podstatě je třeba všechny zavřít, nakopat do prdele." A řemenem a vařečkou a hodně. // viděno na Febiu po tom, co jsme vlezli do špatnýho sálu. Řehtal jsem se jako blbeček celej film aby se pak ukázalo že většina hrdinů byla se mnou v sále... Ups (31.03.2010)

LFŠ 2010 ... Výborně zpracovaný snímek přesně zapadající do žánru a ambicí, které si klade. Uvidíte v něm obyčejné, přesto však nezvyklé příběhy a lidi, kteří ve vás do jednoho vyvolají celou řádku emocí. A není sice plný žádných grandiózních mouder které spasí svět, zato obsahuje mnoho každodenní moudrosti, ze které si každý z nás může něco odnést, ztotožnit se s nimi a pořádně se zamyslet. Obzvláště povznášející pak byla postprojekční debata s režisérem Vojnárem. (02.08.2010)

Velmi zajímavý polodokumentární projekt Ivana Vojnára, kterému jistě muselo slušet uvedení na LFŠ, kde se, předpokládám, po jeho odvysílání musela zvednout vlna diskuzí. Já toto štěstí bohužel neměl a snímek jsem měl možnost vidět v menším jednosálovém kině, které sice nezelo prázdnotou, ale lidé se při závěrečných titulkách rozešli domů.. což byla velká škoda. Jako velký klad totiž považuji koncept celého projektu, tedy cinematerapii samotnou. Lidé přijdou do studia, zpovídají se ze svých problémů, strastí a obav kameře, respektive divákovi, který musí ten nával zvládnout.. má-li pak divák sedící v kině možnost po filmu vše rozebrat s někým dalším, cinematerapie tak pokračuje, divák se očistí a může být spokojený.. já si to musel probírat v hlavě, což bylo vzhledem k zajímavým rozličným příběhům nesnadné. (22.09.2010)