Cinematerapie

Pro koho je vlastně tento film terapií? To je základní otázka, kterou si divák musí nutně položit. Pro aktéry, kteří odpověděli na inzerát, pro diváky, nebo pro obě skupiny? A je polodokumentární forma se silně stylizovanými prvky ten pravý prostředek pro terapeutické účely? Z výsledku jsem trochu rozpačitý. Velkým přínosem je bezesporu odhalení normálních životních problémů českému divákovi; problémů, které nejsou uměle vytvořeny, ale které jsou skutečné a všudypřítomné. Nejde o "velké" životní příběhy, ale právě o ty docela malinké, které sdílí (přestože 11 není relevantní statistický vzorek) velká část národa. Domácí násilí, šikana, smrt, hysterie, psychická nevyrovnanost, nevyzrálost, fobie... Ovšem na druhé straně citím, že film pracuje na stejně pokleslé úrovni, jako všechny tv reality show. Zřetelná selekce vyhrocených a divácky vděčných situací; konfrontace naprosto protikladných osobností, jejímž výsledkem je velmi umělá a pro terapii spíše kontraproduktivní reakce; a v neposlední řadě silně manipulativní střih. Mám velký problém uvěřit, že postavy ve filmu jsou skutečně ty reálné postavy, které mají představovat; tj. cítím, že film pracuje spíše s jejich problémy, které zveličuje, než s jejich nositely, které do určité míry karikuje. Ostatně skutečnost, že film byl určen do normálních kin a televize, ve mně vzbuzuje silný pocit neupřímnosti a účelovosti. Skutečnou terapii filmem bych viděl spíš v tom, kdyby se film promítal pouze účastníkům a třeba jejich nejbližším, kteří by posléze film spolu probírali a snažili se vzít si pro sebe nějaký závěr či východisko. Možná k takovému setkání skutečně došlo, ale nemůžu se ubránit pocitu, že film je natáčen s tím vědomím, že se na něj budou dívat především anonymní diváci. A aktéři? Takto se pouze vypovídali před národem, často zjevně bez větší sebereflexe - a jak je patrné i ze závěrečných proslovů, i bez sebevětšího terapeutického účinku. A to jak pro účastníky, tak pro diváka, po kterém se, chtě-nechtě, vyžadují stejné reakce, jako u pořadů typu Pošta pro tebe či Výměna manželek. (07.01.2012)

Možná je to tím, že jsem nikdy nechtěla být proktolog, nepotřebuji lidem koukat do jejich životů až tak intimně. Rozumím tomu, že se někdo potřebuje vypovídat, vím o tom, že existují voyeři, kteří na to potřebují čumět, ale mě děsí představa, že by někdo cizí takhle lezl do života mně. A odmítám to činit jiným, byť se v chvilkovém pomatení domnívají, že je to príma nápad. (01.12.2011)

Svet je plný renesančných bytostí. A mne sa zdá, že každú druhú z tých cinematerapeutických som už stretol, resp.denne stretávám - čo je paradox, subjektívne deja vu i najväčšia sila tejto duševne explicitnej reality show. A keby sa SMSkovalo, ja hlasujem za Darinku: "Udělej mi pořádného bubáka. Měls pravdu. Od té doby, co se neholím, mě nebolej vaječníky. Seš můj brácha, já sem Tvoje nejlepší ségra.“ CAST-in-gové agentúry, traste sa. Fuj, ale som cynický. Inými slovami: autoterapia. (10.08.2010)

Jako představení toho, co je to cinematerapie, je snímek stejného jména zajímavý, hlavně proto, že jsem o něčem, jako je cinematerapie neslyšel. Osobně bych třeba nechtěl svoje problémy řešit tímhle způsobem, ale chápu, že to někomu může pomoct. Celkově mě ale osudy nějak zásadně nezajímaly, snad jen ta upřímnost je mnohdy odzbrojující. Jako dokument je to lehce gradující, což tomu malinko přidává, ale některé osudy vyzní do ztracena. (06.10.2016)

LFŠ 2010 ... Výborně zpracovaný snímek přesně zapadající do žánru a ambicí, které si klade. Uvidíte v něm obyčejné, přesto však nezvyklé příběhy a lidi, kteří ve vás do jednoho vyvolají celou řádku emocí. A není sice plný žádných grandiózních mouder které spasí svět, zato obsahuje mnoho každodenní moudrosti, ze které si každý z nás může něco odnést, ztotožnit se s nimi a pořádně se zamyslet. Obzvláště povznášející pak byla postprojekční debata s režisérem Vojnárem. (02.08.2010)