Bohem zapomenuté děti

Základní linie příběhu je prostá: na ústav pro výuku neslyšících (a tedy i většinou nemluvících) nastoupí nový učitel a na svém novém působišti začne, inu, nově působit. Se svými novými žáky se nějak postupně dohodne, nicméně – jak se dalo očekávat – nastanou i komplikace. Tou asi největší je bývalá žačka onoho ústavu, která našeho milého nového učitele zaujme na první pohled (aby ne, je dost pohledná). On má v úmyslu jí naučit to, co se doposud nikomu jinému nepodařilo (mluvit), ona má v úmyslu – nu? uhodli jste? – naprosto se nenechat něco takového naučit. A při samém tom snažení a odmítání se oba protagonisté sblíží a nakonec spolu začnou žít. Čímž to, pochopitelně, nekončí – tím naopak vše, především řada svízelů a trablů, začíná... Obecně nemám filmy o tom, jak je to mezi lidmi složité, jak i jinak rozumní lidé se často nedokáží rozumně dohodnout a jak se nakonec přeci jen občas dohodnout dokáží, čímž nakonec dobro zvítězí, rád. A to proto, že drtivá většina z nich je ukrutně blbá. Proč tenhle není? Odpověď je nasnadě: protože je jiný. Protože patří do oné vzácné a nepočetné rodiny filmů o tom, jak je to mezi lidmi komplikované, která se honosí přívlastkem „důstojný". Je to důstojný a střídmý film, který nepředpokládá, že se na něj dívá blbec – a právě proto je tak výjimečný. Hlavní mužskou roli ztvárnil William Hurt, což je pan herec, hlavní ženskou protagonistkou byla Marlee Matlin – a na té je, krom přitažlivého filmového fyzična a hereckého projevu, zajímavé také to, že je celý život hluchá. Bum. Možná jsme právě u zřídla pravdy toho, proč tenhle film, narozdíl od mnoha jiných filmů dané kategorie, je dobrý a dokonce i víc než jen to. K oběma hlavním protagonistům lze totiž navíc připočíst dobře ztvárněnou atmosféru, zajímavou hudbu a jednu pravděpodobně nezapomenutelnou, ehm, řekněme koupelovou scénu... (30.08.2009)

Predstaviteľ americkej tvorby na pomedzí artu a kvalitnej komercie. Zvolená téma je ešte väčší hazard ako v Rain manovi, ale znova všetko parádne vyšlo. Ústredná dvojica je dokonalá, Oscara by som doprial aj Williamovi Hurtovi, s prihliadnutím na jeho veľmi silné obdobie v 80-tych rokoch. Nezabudnuteľná je najmä scéna vo vode, takéto jednoduché, ale silné humanistické metafory sa mi niekedy páčia viac, ako skryté, nerozlúštiteľné šifry ťažkých "artových" režisérov. (28.05.2012)

Někdy mě překvapuje, na co krásného narazím. Tohle je prostě parádní film, hezká ukázka toho, že postižení a romance mohou jít ruku v ruce způsobem, který bude funkční, která nebude přehnaně sentimentální a který vás přiměje se vžít do postav. William Hurt je úchvatným průvodcem tímhle skvělým filmem. (16.01.2016)

Mohly to snad být i 3* za herectví, ale to bych se nesměl dozvědět, že Marlee Matlin má ke stvárnění hluchoněmé jaksi přirozené dispozice... Chjo, taky máte tak strašně rádi filmy, kde je nade vše jasné, že po počáteční zamilovanosti a idylce přijde roztržka, rozchod, nějaký ten čas zoufalého osamění a nakonec šťastného znovuspojení? Kde vůbec nic nepřekvapí? Filmy, které se zpočátku tváří jako Dead poets society a přitom tohle téma bez jakéhokoliv využití opustí? (05.05.2010)

Ve své době asi zjevení, protože o problematice neslyšících se moc nemluvilo. Když se dnes na film dívám, vidím všechna ta scenáristická klišé a mrzí mne, že film vlastně nemá čím překvapit. Ono jde v hlavní podstatě jen o romantický film, jenž je světem neslyšících jen ozvláštněn. Hlavní hrdinka klidně mohla být alkoholička, mít trauma z dětství, že ji zneužíval otec, že má implantované srdce někoho jiného, a vyšlo by to nastejno. Zásady podobného scénáře jsou zde jasně rozeznatelné: nejprve seznamování, postupné sbližování, pak konflikt (zde podle mne zcela nesmyslný), a nakonec pochopení, odpuštění a usmíření. A děcka zahrají skvělé představení, klobouk dolů. A rovněž mne mrzí, že podobně vedený styl filmu je kapesníčkový a chtěně dojímací. (26.06.2017)