Jane Eyre
Jane Eyre
Jana Eyrová
Režie:
Franco ZeffirelliScénář:
Franco ZeffirelliKamera:
David WatkinHrají:
Anna Paquin, Charlotte Gainsbourg, Fiona Shaw, John Wood, Geraldine Chaplin, Nic Knight, Joan Plowright, Joséphine Serre, Billie Whitelaw, William Hurt (více)Obsahy(1)
Chtěli z ní vychovat poslušnou ovci. Vyrostla v sebevědomou mladou ženu. Sirotek lowoodský. I pod tímto názvem byl někdy vydáván (a převáděn na filmové plátno) nejslavnější román Charlotty Brontëové. A plným právem. Neboť Jana, jeho ústřední hrdinka, sirotkem byla a v nechvalně známé lowoodské škole pro osiřelé dívky strávila plných deset let. Mnoho jiných takováto zkušenost zlomila. Jana ale byla silná osobnost. Zavržena rodinou své tety, téměř bez jediné spřízněné duše, ponižována až na samé dno lidské důstojnosti bigotními vychovateli, vyrostla v sebevědomou mladou ženu, která věděla, co může světu dát – a co od něj může chtít. A její první místo vychovatelky jako by jejímu sebevědomí dávalo za pravdu. Neboť Thornfield Hall se všemi svými obyvateli jí otevřel laskavou náruč a nabídl domov, jaký nikdy nepoznala. Jana ovšem netušila, že v jeho zdech se ukrývá tajemství, které se pro ni má stát osudným... Jana Eyrová, která vyšla v r. 1847 a od té doby je neustále znovu a znovu vydávána na celém světě, zaujala filmaře již v samých počátcích kinematografie. Od r. 1910 do r. 1921 bylo natočeno nejméně deset němých verzí, počet verzí zvukových je minimálně srovnatelný. Nejznámější je pravděpodobně americký film z r. 1944 s Joan Fontaineovou a Orsonem Wellesem. Ani tato Zeffirelliho verze z r. 1995 není zdaleka poslední. Režisér, který je velkým ctitelem anglické literatury a divadla, k ní přistoupil po svých dřívějších setkáních se Shakespearem (Zkrocení zlé ženy, Romeo a Julie, Hamlet). Mimořádnou péči věnoval hereckému obsazení. Malou Janu hraje Anna Paquinová, která získala Oscara za svou roli ve filmu Piano. Charlotte Gainsbourgová, dcera herečky Jane Birkinové a zpěváka a skladatele Serge Gainsbourga, byla na roli dospělé Jany vybrána z mnoha stovek kandidátek především proto, že je v ní, jak říká režisér „velká vnitřní krása a síla“. Na filmovém plátně se poprvé objevila ve svých dvanácti letech a už o tři roky později získala Césara za film Nestoudnice. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (146)
Ve srovnání s adaptací z roku 2011 snižuji hodnocení, a to opravdu výrazně. V několika chvílích jsem se musela až smát patetičnosti a zbytečně doslovnému kopírování vět z předlohy. Oproti Fukunagově Janě Eyrové jsem nedokázala s žádnou z postav soucítit a někdy ani pochopit jejich motivace. Taky nechápu, jak může být režisér spokojený s "vykastrovaností" hereckého projevu herců v hlavních rolích - žádná chemie, napětí, přitažlivost. Prostě průšvih. ()
"Navzdory skvělému režisérovi je pro mě tahle adaptace mého oblíbeného románu zklamáním. William Hurt opravdu není "divoký vulkán" nýbrž naprostý flegmatik." Tak část tohoto komentáře jsem napsala asi tak před půl rokem. Trochu jsem změnila názor. Zklamání to není, je to jen jiné vyprávění než jak bych si ho já představovala. Když se člověk oprostí od "svého ideálního vidění" a dovolí i výklad jiný, může být i mile překvapen. V příběhu opravdu nelétají vášně a hromy a blesky, režisér spíš všechno vsadil na klidnou, melancholickou notu a podle toho vybral i představitele. Jane v podání Charlotty Gainsbourg je vnímavou a citlivou dívkou, Rochester Williama Hurta tedy opravdu není "vulkán", ale zklamaný, unavený - občas ironický, ale vlastně milý člověk. Oba herci k sobě ale byli vybráni dobře. Velkou výtku mám ale ke způsobu sestřihu filmu. V tomto směru se mi daleko víc líbila verze z roku 97. Tam (přestože na to měli cca o 10 minut méně) jsem měla pocit, že mi nic nechybí a vše podstatné bylo řečeno. Tady mi zase přišlo zbytečně dlouho natahované dětství a vlastně od svatebního dne se děj hnal přímo úprkem. Zkrátka tu mám pocit nevyrovnanosti. Celkové hodnocení 70 %. ()
Tuto Jane Eyrovou jsem si pustil vzápětí po zhlédnutí nové Fukunagovy verze, protože mě zajímalo, nakolik je „senzačnost“ novějšího zpracování na škodu či ku prospěchu věci. Dospěl jsem k závěru, že Zeffirelliho verze je o dost přirozenější, civilnější, méně „mastňácká“ a celkově se mi líbí ještě o něco víc, než velmi moderní a lehce podbízivá novinka. Hurtův Rochester je spíš správně dvojznačný, než těžký a jako osoba nedůvěryhodný Rochester Fassbenderův, naopak dětské představitelky na mě moc nezapůsobily. Každopádně romance je to hezká a ačkoli mám raději austenovské adaptace, prodchnuté autorčiným optimismem a smyslem pro humor, Jana Eyrová patří k filmům, jež stojí za to vidět. ()
Soudit, že dílo velkých anglických spisovatelek přelomu XVIII. a XIX. století náleží k výtvorům neblaze proslulých románků tzv. červené knihovny typu Vlasty Javořické, je názor, který více než o spisovatelkách vypovídá o svých nositelích. Srovnání Zeffirelliho a Jordánové nevyznívá pro českou verzi špatně. Zeffirelli je více britský, více romantický a také zřejmě více křesťanskopuritánský. (Jde ovšem o rozdíly v odstínech a o dílčí posuny v kvalitě, tedy o věci, které jsou subtilní a vždy tak trochu věcí názoru.) Vyniká i rozdíl ve výpravnosti daný odlišnostmi televizní černobílé a klasické barevné filmařské metody. Kačerův Rochester je v porovnání se Zeffirelliho představitelem méně ostrý, více civilní a celkově jaksi "češtější". Britské exteriéry jsou samozřejmě autentičtější. V obou případech jde o zdařilé zvládnutí klasické evropské literární látky a o velký zážitek. Bude zajímavé sledovat, nakolik Zeffirelliho adaptace bude odolávat zubu času. Domnívám, že její šance jsou v každém ohledu značné. ()
Na svou dobu odvážný film - žádné košilaté scény. Zeffirelli zůstává věrný literárním předlohám a zároveň vytváří svébytné umělecké dílo; např. tupě nepřebírá všechny ty duchaplné konverzace z Bronteové knihy, ale jen je v několika záběrech nastíní. A to hlavní - románové kouzlo dob viktoriánské Anglie - režisér zprostředkovává stoprocentně. Je to vlastně přetvořená pohádka o Panně a netvorovi. Chudá dívka přijde do zakletého hradu, kde je pojednou zahrnuta přepychem a skrývanou láskou; ona najednou odjíždí a vrací se až za mnohem delší dobu, než ten, kdo ji miluje, čeká. On téměř umírá steskem, ale vše dobře skončí. Až na to, že na konci se z prince stává "netvor" a z krásného hradu trosky. ()
Reklama