Jana Eyrová

Přes sympatickou Charlotte Gainsbourg a mou oblíbenou Joan Plowright + britské reálie bohužel musím konstatovat, že jediné adjektivum, které mi během sledování napadlo, bylo "plytké", a to se mi od Zeffirelliho líbil jak Romeo a Julie, tak Zkrocení zlé ženy; snad proto, že Zeffirelli si víc rozumí s rodným italským prostředím. Za největší úlet považuji obsazení Williama Hurta do role pana Rochestera; zlatý Orson Welles! (25.03.2024)

Po výpravné stránce je to velmi zdařilý film, nadprůměrně kvalitní. Jane Eyre (Charlotte Gainsbourg a jako malá Anna Paquin) je hrdinkou ženské romantické pohádkové literatury 19. století, kdy žena i přes těžké překážky a úklady ke štěstí přijde, navrch k bohatství a šťastné rodině. Ano v dětství byla terčem ústrků, ale to je zde jen okrajové téma. V dospělosti pak na prvním místě svého působení vychovatelky potkává svého budoucího vyvoleného: majitele panství cynického Edwarda Rochestera (William Hurt). A neuvěřitelnosti a zvraty pomalu vyplouvají na povrch: pán domu se zamiluje do umělecky nadané vychovatelky, která city samozřejmě opětuje, i když ve ctihodné důstojnosti tehdejších mravů. je odmítnuta bohatá a pohledná nevěsta, objevuje se ukrytá manželka pána panství, kterou byl nucen si rodiči v mládí vzít za svoji choť, odmítání, zbohatnutí Jane, které odkáže její zámožný strýček veškerý majetek, oslepnutí pána, znovushledání, obnovení zraku a šťastné soužití, kdy oba lidé konečně dosáhli toho, co v životě chtěli. Z dalších rolí: správkyně Rochesterova panství paní Fairfax (Joan Plowright), zlá teta Reed (Fiona Shaw), která nakonec na smrtelné posteli odhalí Jane pravdu o jejím bohatém strýci, despotický provozovatel dívčího internátu pan Brocklehurst (John Wood), stejně tvrdá vychovatelka slečna Scatcherd (Geraldine Chaplin), přívětivá vychovatelka slečna Temple (Amanda Root), vychovávaná svěřenkyně Adele (Josephine Serre), bohatá a urozená zájemkyně o pánovu ruku Blanche Ingram (Elle Macpherson), šílená Bertha (Maria Schneider), ukrytá pánova manželka, či její bratr Richard Mason z Jamajky (Edward de Souza). Tvůrci telenovel mají zajisté svou inspiraci v romantické literatuře 19. století. Zde to má alespoň háv uměleckého dramatu. (16.04.2012)

Poněkud unylá adaptace, v níž se střídají docela milé momenty s těmi nudnými. Možná by se mi to líbilo i víc, kdyby si Zeffirelli nevzal až příliš k srdci tu Janinu údajnou ošklivost a neobsadil do hlavní role mrtvolně bledou Charlotte Gainsbourg. Kdyby alespoň uměla hrát, ale ona se celým filmem jen tak propotácí, a když promluví, zní to, jako by někdo škrtil gumovou kachničku. William Hurt je sice o poznání sympatičtější (vzhledem ke své roli možná až příliš), ale tu jeho vnitřní rozervanost si člověk musí hodně domýšlet. A co je nejhorší, o nějakém jiskření mezi oběma herci nemůže být ani řeč. Každopádně vidět se to dá, i když ten konec působí dojmem, že už to chtěl mít pan režisér co nejdříve za sebou. (06.11.2010)

Tohle je ten způsob adaptování knihy, jakékoliv knihy, který z duše nenávidím. Tomuhle se říká zabít ducha knihy. Tomu se říká přistupovat ke knize tak, že žádného nemá. Tomu se říká --- já nevím jak se tomu říká, kniha a film je každé něco jiného a neměla bych to posuzovat vedle sebe. Tenhle film je strašný. Rochester vůbec nebyl protivný a to jim nikdy nezapomenu. Stejně jako to, že jsem neviděla ani ždibínek vášně. A ta hudba - ta je tak strašná! Mohu jenom s rozpaky připustit, že jakmile takovýhle film identifikuji, tak se na něj dodívám do konce jen proto, abych na něj mohla potom nadávat. --- No a taky jsem se podívala na pana režiséra a s hrůzou jsem zjistila, že to je ten, co má na svědomí otřesnou adaptaci Hamleta. Aspoň pro příště vím, že jeho filmům se mám zdaleka vyhýbat. Zkrocení zlé ženy od něj nebylo tak strašné, protože tam zase exhiboval někdo jiný. (12.01.2010)

Soudit, že dílo velkých anglických spisovatelek přelomu XVIII. a XIX. století náleží k výtvorům neblaze proslulých románků tzv. červené knihovny typu Vlasty Javořické, je názor, který více než o spisovatelkách vypovídá o svých nositelích. Srovnání Zeffirelliho a Jordánové nevyznívá pro českou verzi špatně. Zeffirelli je více britský, více romantický a také zřejmě více křesťanskopuritánský. (Jde ovšem o rozdíly v odstínech a o dílčí posuny v kvalitě, tedy o věci, které jsou subtilní a vždy tak trochu věcí názoru.) Vyniká i rozdíl ve výpravnosti daný odlišnostmi televizní černobílé a klasické barevné filmařské metody. Kačerův Rochester je v porovnání se Zeffirelliho představitelem méně ostrý, více civilní a celkově jaksi "češtější". Britské exteriéry jsou samozřejmě autentičtější. V obou případech jde o zdařilé zvládnutí klasické evropské literární látky a o velký zážitek. Bude zajímavé sledovat, nakolik Zeffirelliho adaptace bude odolávat zubu času. Domnívám, že její šance jsou v každém ohledu značné. (05.11.2007)