Město ztracených dětí

Jean-Pierre Jeunet se svým tvůrčím souputníkem Marcem Caro vybarvili a rozhýbali ilustrace z knih Julese Vernea, zatopili pod kotlem fantasknosti a doufali, že pečlivě zkomponované scenérie a všudypřítomné bizarnosti znamenají víc, než kvalitní scénář. Ten je tu skutečně jen proto, aby jednotlivé obrazy pospojoval a dal divákovi pocit, že pouze nesleduje osobitou vizualizaci dětských fantazií, v níž se odkazuje na estetiku letitých fantastických děl... Jenže tomu tak prostě není a ani vynikající Judith Vittet - představitelka podezřele vyspělé Špetky tuhle bolístku nemůže přelepit. (01.02.2009)

Smíchejte Burtonovu slabost pro expresionistické kulisy a dekadenci s imaginací a tíhnutím ke grotesknosti Terryho Gilliama a vyjde vám něco, co se podobá právě Městu ztracených dětí. Tento ranější film Jeana-Pierre Jeuneta je jakousi pohádkou, která je pro děti až moc krutá, temná a depresivní a pro dospělé zase až moc jednoduchá. Propracovanost charakterů je zde omezena na odříkání jejich stručné historie a nastínění určité motivace, od níž se odvíjí jejich pozdější konání. Město ztracených dětí je narativně nejjednodušším Jeunetovým dílem a co se týká samotného příběhu, i v této oblasti se jedná o slabší kousek. Na začátku je nakopnuta jednoduchá dějová linka a po té film ubíhá bez jediné odbočky až do finále, což považuji za zjevný nedostatek, neboť je u tohoto filmu jasně pozorovatelná jakási snaha o vytvoření originálního světa, jakési pokroucené reality, jenže všechna snaha upadá vniveč, když nám film neumožní nahlédnout tomuto světu pod sukni a místo toho slepě následuje hlavní dějovou linii. Jsme tak vrženi do originálního světa, který ale nemáme čas důkladněji prozkoumat. To, co film ztrácí v oblasti nedopečeného scénáře, zase zachraňuje vizuální stránka. Jak jsem již zmínil, Jeunet si bere to nejlepší od mistrů Burtona a Gilliama a zdárně to kombinuje se svým vlastním stylem. Můžete se tedy těšit na bizardní postavičky, originálně pojatý svět, který si z každého časového období bere něco, zajímavé kamerové kreace a Jeunetovo typické žlutozelené barevné ladění. Na Město ztracených dětí je radost pohledět, ale když si odmyslíte překrásný vizuál a celkovou bizarnost, nezůstane nic víc než jen lehce nadprůměrná báchorka, z jejíž námětu by se určitě dalo vyždímat mnohem více, kdyby pan scénárista trochu více zapracoval. 70% (20.09.2008)

Řekl jsem si, že jsem dnes zralý na něco extravagantního, něco o čem pan Obsah říká: "Dobrodružné fantasy, které jde napříč více žánry (sci-fi, pohádka, drama, komedie nebo dokonce horor)." Čekal jsem leccos, ale tohle mi bylo příliš málo, nebo příliš mnoho. Příliš mnoho děje, nebo příliš málo. Příliš mnoho Petr, nebo příliš málo Pavel. Zkrátka děj, který se neděje; humor hodný pokrčení ramen, postavy dobré tak na výstavu zrůd... Ale chobotnice se mi líbila, to nepopírám, ale po 20 minutách, mě přestala bavit i ona... Samozřejmě mi to nedá, zkusím ještě delikatesy. Nebo "Keine Delikatessen"?, a říct si spolu s Ingeborg Bachmannovou: "Soll ich eine Metapher ausstaffieren mit einer Mandelblüte? / Die Syntax kreuzigen auf einen Lichteffekt?" (21.08.2017)

Psychovize budoucnost jak od Terryho Gilliama, ale tak nějak sem se nemohl moc dostat do příběhu, přišel mi takovej hodně upozaděnej a nevýraznej a proto sem se tu a tam nudil a celkově mam kvůli tomu z filmu dost rozporuplný pocity. Ale herecký obsazení skvělý, ať už to byl Ron Perlman a nebo v dětský roli famózní Judith Vittet, tak všichni byli výborný. 3,5* (22.02.2008)

Jean-Pierre Jeunet a Marc Caro natočili vizuálně nádherný film. Něco to má z industriálu, ale něco to má i z "Olivera Twista", je to dospělé, ale přitom je to podáno jako pohádka, kde exceluje především Dominique Pinon. Ten i zde ukazuje úchvatné nejen komediální schopnosti. Ron Perlman hraje trochu to, co bych od něj čekal. Ale dobře. (11.08.2017)