Město ztracených dětí

"Je sice veliký, ale dospělák to není." Carovi s Jenuetem sebereflexe nechyběla. Ve Městě ztracený dětí se tato dvojice v zásadě akorát upgradovala z jednoho domu z předchozích Delikates na celé město. Jinak s ním pracuje prakticky stejně. Přístav je úžasně členitý prostor o více úrovních, plný můstků, schodišť, kanálů, doků, přechodů, rour, kanalizačních poklopů apod., přičemž za každým rohem se skrývá nějaké nebezpečné tajemství (třeba šílený potapěč žíjící pod vodní hladinou v podzemí přístavu) či dobrodružství. V tom to například často připomene pojetí starého města jako hřiště známého z knih od Foglara či nelineární videohry typu Bioshock. Na rok 95 film obsahuje dechberoucí triky, úžasné nonsensové nápady a naprosto nekompromisní výpravu a kostýmy. Akorát vegani, ochránci zvířat a radikální odpůrci pedofilie u toho budou blejt z vokna no. (02.08.2020)

JEAN-PIERRE JEUNET je pozoruhodný francúzsky režisér so svojským štýlom,kde vyniká nápaditosť,perfektný vizuálny štýl,bizarné postavy,abstraktnosť,vízie,ale najmä zvláštne postavy,ktoré majú svoj atypický svet... Toto je tzv.detský horor,ktorý ale nie je typický určený pre malé deti,pre dospelých,lebo trauma sa môže veľmi rýchlo dostaviť neplnoletým ratolestiam,ktoré majú fantáziu,no toto by sa vymykalo ich chápaniu! RON PERLMAN je sympaťák z HELLBOYA,a je zaujímavé vidieť,ako sa z neho postupne stal... Detskí herci sú bravúrni,najviac miesta má ale mladé dievča Miette,ktorá sa vypraví s One(Ron Perlman) na záchranu jeho nevlastného brata,ktorého uniesli prisluhovači démonického Kranka,ktorý z nich vysáva všetku energiu,lebo ich potrebuje zmagoriť,zaviesť celkovú lobotómiu,aby z deciek neostalo nič,bez rozumu,bez rozmýšľania,bez akéhokoľvek súcitu si chce urobiť cvičných králikov... One a Miette sa pomaly,ale isto blížia a musia čeliť nástrahám... Jeunet je na vrchole tvorivej činnosti,čo na chvíľu to zbrzdí štvrtý Votrelec,ale príde Amélia a všetko sa to napraví,ranný režisér dáva vedieť,aký má potenciál,ktorý zúžitkuje,ale v súčastnosti to nie je,čo bývalo... Mesto stratených detí je v prvom rade dobrodružný príbeh okorenený vizuálom,aký ma baví,ale režisér ešte skrýva svoje ambície,ktoré sa pretavia v budúcnosti,ale určite film nie je nuda,stratou času,pre iných,atypických divákov sa jedná o mimoriadny zážitok. (25.02.2015)

Město ztracených dětí je neuvěřitelně snové. Když jsem před pár dny velmi pozitivně hodnotil City of Ember za realisticky, poctivě a netradičně působící výpravu a za atmosféru, nenapadá mě, v jakých superlativech bych se musel vyjadřovat zde. Pokud můžeme umístnit rovnítko mezi výborné a extravagantní, pak výborné herecké výkony. Chemie mezi Onem a Drobkem mi v některých okamžicích připomínala Leona. ■ Migrénou trpící mozek mi lehce evokoval depresivního robota ze Stopeřova průvodce po galaxii :). (16.08.2011)

Komentář se váže k mé druhé projekci 12. 3. 2009: Groteskní kabaret s prvky steampunku (technologické implantáty v retro stylu, nanotechnologie v područí vražedného blešího cirkusu, diferenciace společnosti jejíž jednotlicé vrstvy oplývají specifickou technologií atp.) a estetiky podivného fantastického stylu New Weird (neurčitá asambláž hororu, grotesky, fantasy a sci-fi), pod taktovkou nezaměnitelné imaginace Marca Caro. Město ztracených dětí je – podobně jako Delikatesy – bizarní, ale funkční fantastický slepenec originálních nápadů tvůrčí dvojice Caro/Jeunet a jejich ansámblu. Vytváří hermeticky uzavřený fikční svět, vyjmutý z „původního“ časoprostoru, za jehož hranicemi „nic není“ (podobně jako např. Burtonův Batman, Sin City, Anténa aj.). Tato filmová „snovost“ tvoří autonomní kauzální logické struktury, které obsahují vazby s archetypálními mimovědomými obrazy a umožňující (naladěnému) divákovi zažít percepční exkurzi do oblasti matric kolektivního podvědomí – reziduálního prostoru kolektivních myšlenkových procesů, divotvorného světa Alenky - chcete-li. (12.03.2004)

Rozhodně jeden z nejdivnějších filmů, co jsem kdy viděl. Tahle fantasy šílenost je opravdu šílenost,ani pořádně nevím, jak to hodnotit. Hodně mi vadí, že to hlavně hraje na vizuální stránku a děj je odsunutý kamsi na druhou kolej. Nesnáším tyhle filmy. Když jsem viděl ten český pokus o tenhle styl (Přání k mání), tak tam se mi ukázalo, že když jde hlavně o vizuální kýčovitou stránku a děj je buď na druhé koleji a nebo není vůbec (to je případ Přání k mání). Jenže Město ztracených dětí je na tom jinak. Už jenom to, že mě nenudilo je velký zázrak. Už jenom to, že postavy byly zajímavé a hlavní duo sympatické, je též zázrak. Už jenom to, že tam i děj je a je zajímavý, je zázrak. A abych pravdu řekl, líbilo se mi to, z čehož jsem dost překvapený. Ačkoli je to neskutečně šílené, je to skvěle natočené a zajímavé. Sice mě to nechytlo až tolik, ale jo, líbilo se mi to. 4* (10.02.2019)