Město ztracených dětí

tahle bizarní lahůdečka z říše snů mě vrátila o x let zpátky.. do doby, kdy jsem film a jeho kouzelný svět neomezených možností teprve objevovala.. kdy moje fantazie pracovala na 250 procent.. kdy nic nebylo nemožné.. teď už můžu v klidu zapomenout na příliš dlouhé zásnuby i na slavnou amélii.. pan jean-pierre jeunet tohle natočil snad jenom pro mě.. aby znovuobjevil něco, co ve mně z té dětské duše ještě zbylo.. tohle je můj svět.. stejně jako té holčičky v červených šatech, velkého debila, malého nenažraného chlapečka, šíleného pana kranka, ztraceného cirkusáka marcella nebo třeba šesti malých trpaslíků.. díky vám.. váš vděčný divák.. (08.03.2008)

Na tenhle ,,art" jsem asi ještě malej a nebo jsem se měl nejprve něčím nadopovat. Neříkám, že vše bylo psycho a ztvárnění onoho podivného města bylo úchvatné (kde ale někdo vzal dojem, že je středověké viz. obsah - to nechápu). Některé myšlenky i postavy byly zajímavé, ale celý příběh byl toho tak plný, že ani po druhém zhlédnutí jsem se moc nechytal. * * * (22.01.2012)

„Bol raz jeden smutný vynálezca. A nemal sny.“ Ešte stále pokladáte Terryho Gilliama za hračkára? Stále si myslíte, že životnou rolou Rona Perlmana je Salvatore? Stále sa vám nezdá ponižujúce, do akých rolí Dominiquea Pinona obsadzuje Hollywood? Stále si myslíte, že režisérov neskorší VOTRELEC: VZKRIESENIE je vizuálna žranica a že AMÉLIA Z MONTMARTRU spadla z čistého neba? Tak si pozrite MESTO STRATENÝCH DETÍ a uvidíte, čo ste ešte nevideli (12.01.2008)

Smíchejte Burtonovu slabost pro expresionistické kulisy a dekadenci s imaginací a tíhnutím ke grotesknosti Terryho Gilliama a vyjde vám něco, co se podobá právě Městu ztracených dětí. Tento ranější film Jeana-Pierre Jeuneta je jakousi pohádkou, která je pro děti až moc krutá, temná a depresivní a pro dospělé zase až moc jednoduchá. Propracovanost charakterů je zde omezena na odříkání jejich stručné historie a nastínění určité motivace, od níž se odvíjí jejich pozdější konání. Město ztracených dětí je narativně nejjednodušším Jeunetovým dílem a co se týká samotného příběhu, i v této oblasti se jedná o slabší kousek. Na začátku je nakopnuta jednoduchá dějová linka a po té film ubíhá bez jediné odbočky až do finále, což považuji za zjevný nedostatek, neboť je u tohoto filmu jasně pozorovatelná jakási snaha o vytvoření originálního světa, jakési pokroucené reality, jenže všechna snaha upadá vniveč, když nám film neumožní nahlédnout tomuto světu pod sukni a místo toho slepě následuje hlavní dějovou linii. Jsme tak vrženi do originálního světa, který ale nemáme čas důkladněji prozkoumat. To, co film ztrácí v oblasti nedopečeného scénáře, zase zachraňuje vizuální stránka. Jak jsem již zmínil, Jeunet si bere to nejlepší od mistrů Burtona a Gilliama a zdárně to kombinuje se svým vlastním stylem. Můžete se tedy těšit na bizardní postavičky, originálně pojatý svět, který si z každého časového období bere něco, zajímavé kamerové kreace a Jeunetovo typické žlutozelené barevné ladění. Na Město ztracených dětí je radost pohledět, ale když si odmyslíte překrásný vizuál a celkovou bizarnost, nezůstane nic víc než jen lehce nadprůměrná báchorka, z jejíž námětu by se určitě dalo vyždímat mnohem více, kdyby pan scénárista trochu více zapracoval. 70% (20.09.2008)

Komentář se váže k mé druhé projekci 12. 3. 2009: Groteskní kabaret s prvky steampunku (technologické implantáty v retro stylu, nanotechnologie v područí vražedného blešího cirkusu, diferenciace společnosti jejíž jednotlicé vrstvy oplývají specifickou technologií atp.) a estetiky podivného fantastického stylu New Weird (neurčitá asambláž hororu, grotesky, fantasy a sci-fi), pod taktovkou nezaměnitelné imaginace Marca Caro. Město ztracených dětí je – podobně jako Delikatesy – bizarní, ale funkční fantastický slepenec originálních nápadů tvůrčí dvojice Caro/Jeunet a jejich ansámblu. Vytváří hermeticky uzavřený fikční svět, vyjmutý z „původního“ časoprostoru, za jehož hranicemi „nic není“ (podobně jako např. Burtonův Batman, Sin City, Anténa aj.). Tato filmová „snovost“ tvoří autonomní kauzální logické struktury, které obsahují vazby s archetypálními mimovědomými obrazy a umožňující (naladěnému) divákovi zažít percepční exkurzi do oblasti matric kolektivního podvědomí – reziduálního prostoru kolektivních myšlenkových procesů, divotvorného světa Alenky - chcete-li. (12.03.2004)