Babička

Toto skvělé dílo můžu vidět mnohokrát, neboť závěrečný konec má stále stejnou sílu i dnes, kdy si vzpomenu na svou již zesnulou babičku. Oproti pozdějšímu barevnému zpracovaní pohádkovější a malebnější s perfektně načasovanou dramatickou hudbou. V oblibě ho má každý, kdo podle tohoto předobrazu stejně krásně vnímá některou se svých vlastních poznaných babiček. Terezie Brzková totiž jakoby vypadla z knižní předlohy. (06.03.2010)

Asi se tato verze skutečně více blíží knize, nepopírám to, knihu jsem nečetl. Ovšem právě pro absenci knižního srovnání můžu porovnat obě verze Babičky, které jsem viděl. Tu z roku dvacet jedna asi už nikdy vysílat nebudou. Barunka a Babička je mi více sympatičtější právě v mladší a barevnější verzi. U Barunky je to ještě pochopitelnější, když ji hraje úžasná Libuše Šafránková, která se mimochodem narodila až třináct let po natočení tohoto filmu. Naopak Viktorka se více povedla zde. Ve verzi z roku sedmdesát jedna je to doslova blázen. Tady ji stvárnili jako opravdovou nešťastnici docela poeticky. Ovšem v mladší verze se zaměřuje spíše na vykreslení vztahu mezi Babičkou a Barunkou, což zde chybí. Pouze Babička v závěru na Barunku čeká. A také se mi nelíbí poněkud useknutý konec. (13.07.2020)

Príjemný film s nejakými poučeniami od starej babičky, ešte mnohými rozpačitými hereckými výkonmi, vlastne aj scenáristicky je to jednoduchšie, ale ako taká rodinná romantická minidráma to nebolo zlé. Nežasol som, ale toto ako taký pravý oddychový a príjemný film treba aspoň trocha pochváliť. "Babička, kytička, písnička" ešte tak skvelo nefungujú, tie zažili vrchol až v 50., 60. a 70. rokoch 20. storočia ohľadom Československa. Na mnohé svetové diela ako Diktátor, Cirkus, či mnohé filmy napríklad od Laurela a Hardyho to nemá, ani doma to nie je nejako veľmi známe, ale priemer zaslúžený. (16.01.2013)

Od středu listopadu mají diváci možnost užívat si filmovou BABIČKU, dokud ji o pár desítek let nenahradila vydařenější verze. Před středem listopadu 1940 filmová BABIČKA Vznikala a tudíž ji diváci mohli vidět jen ve psané formě. A to díky naší velké spisovatelce Boženě Němcové. Vyslechl jsem si už dříve i názory, že BABIČKA je velký kýč. Nedá se proti tomu - podle mě - nic říct, neb i to je pravda. BABIČKA je psána srdcem, je dokladem dobře vedeného života, což se projevuje v radách, které dává svým vnoučatům, obzvláště BARUNA k si hodně z jejích rad odnáší. BABIČKA by mohla být vzorem i pro dnešní BABIČKY, a taktéž vnoučata, neb umí předávat zkušenosti, a vnoučata, které se ve filmech objevují zase umí naslouchat a radovat se z přítomnosti moudré ženy. Konec života BABIČKY je důstojným završením lidského života, smutným, jímavým, ale současně už BARUNKA nám dává příslib, že založí novou rodinu, neb má už svého galantního nápadníka, a tak kola lidského života se točí dál... Zajímavosti: Hodně kritiky bylo sneseno na kněžnu, která nebyla tak k lidu hodná, jak je v knize popisováno. Taky, že se k babičce ve skutečnosti nechovala tak, jak Božena Němcová popisuje... Já si spíše kladu otázku, kde se v Boženě Němcové, která tehdy byla v životní situaci tak obtížné, a byla tehdy tak vynervovanána (svědčí o tom její dopisy v těch časech psané) vzalo tolik touhy napsat něco krásného, když lidi kolem jí ji málem ukamenovávali... (01.06.2010)

Nezapomeň na zem, ze které jsi vyšla. Je to matka nás všech. Nezapomeň, co ti babička říkávala. Pamatuj, že jsi krev mé krve. Babička. Klenot českého písemnictví. Idyla venkoncem pohádková. Dílo dojímající i burcující. V režii ambiciózního Františka Čápa se z ní stal velkolepý manifest svobody, lásky a života, jakési zrcadlo duše českého člověka, který ani na okamžik, i ve chvílích pro něj těžkých a zlých, nezapomněl myslet, cítit a chtít. Je-li Terezie Brzková tou nejlaskavější a nejvroucnější babičkou, tedy přesně takovou, jak ji na stránkách svého románu zpodobnila sama Němcová, je to nesporně zásluha této významné plzeňské herečky, která tu ve svých pětašedesáti letech vlastně zahájila úspěšnou filmovou kariéru. Totéž platí i o ostatních: Marie Glázrová je ideální představitelkou vznešené, ale spravedlivé kněžny, Nezvalův myslivec se natrvalo vrývá do paměti diváků svým uhrančivým pohledem, v němž se zračí ďábelská jiskra i velká něha, a Štěpničkové Viktorka, to je strhující portrét raněného ženství, nepatetický a přitom velmi dramatický, plný jemných záchvěvů lidské tváře. Čápova Babička je vpravdě odvážnou a spontánní reakcí na prolévanou krev a tyranii nacistických znásilňovatelů svobody. Dodnes fascinující síla ryzího vlastenectví pak s sebou strhává i současného diváka. Ten dojetím i hrdostí nenalézá dalších slov. (06.10.2008)