Narcisový dům

Nápad upozornit na odcizení mezi nejbližšími je hodně zajímavé a silné téma, ale zpracování je polovičaté, takže ani skvělé herecké sestavě jsem ztvárnění nevěřil. Zbytečné je rozmělnění do dvou částí. Charakteristika je načrtnuta, ale postavy se v krátkém časovém sledu (vnučka Martinka je cca tříletá) zásadně mění - Ota (J. Schmitzer) alkoholik se promění v abstinenta, ale ve druhém díle znovu vyvádí. Na jedné straně zobrazeno vydírání, hraničící až s domácím násilím, ale na druhé straně nedořešeno, takže postavy umírají, případně myslí na sebevraždu (dcera Marie - T. Medvecká při pohledu na rozbitou vázu; opilý Ota v garáži; matka Marie - J. Hlaváčová předpokládám, že nepřežila "škobrtnutí") bez ladu a skladu. Závěr nechtěně působí komicky, navíc když členem požárního sboru je bodrý soused a když Marie (Medvecká) v kočárku místo své dcery veze basu piv... Výprava připomíná 90. léta pouze výzdobou vinného sklípku nebo sekačkou na trávu. Jinak působí tak na začátek 80. let. Kdo je vinen? Obyvatelé domu, nebo dům? (06.07.2010)

Převážně se natáčelo v Říčanech u Prahy, v mém rodném městě. Po místech, kde se pohybovali herci se také velmi často procházím nebo jimi alespoň projíždím autem. Atmosféra tohoto příběhu byla taková těžkopádná až možná divná. Rodinné vztahy jsou komlikované. Nejlepší výkon předvedla Taťjana Medvecká, i když mě její Marie přiváděla k šílenství. Její chování bych dlouho nevydržela a musela bych ji profackovat. Ale to by nebylo zřejmě to správné řešení celé situace. Mě ta mladá žena přišla jako psychicky nemocná nebo byla přinejmenším hrozně labilní. nechápu, proč s tím Otou vlastně byla. To dělala všechno jako rodičům na truc? Protože jinak si její konání nedokážu vysvětlit. Nicméně, jsem jí do hlavy neviděla. To by museli posoudit jiní. (25.03.2013)

Vůbec jsem nepochopil, proč se dcera (Medvecká) chová k rodičům jako největší svinská sukuba, aniž by k tomu přitom měla minimální důvod. Místo toho žije se Schmitzerem, kterej je největší mužská svině, nemlich vožralá, což Medvecký nevadí a miluje ho jako Julie Romea. Z této absolutně vykonstruované pozice vyplývají všechny dramatický zvraty filmu, takže ho nemůžu považovat za povedenej, ani kdybych stokrát chtěl (a kvůli Cupákoj a Hlaváčový bych fakt rád). 40% (18.02.2013)

Rozhodně nebylo nezbytné, aby tato inscenace měla dva díly, Henke ji klidně mohl sestříhat a učinit z ní 90 minutovou záležitost. Zbytné byly též veškeré postavy mimo ústřední čtveřici. Jenže práce hlavních čtyř herců byla natolik svědomitá a poctivá, že nemohu dát méně než 4 hvězdičky. Neboť se jim i přes určitou občasnou chvilkovou nemohoucnost scénáře podařilo vytvořit velice zajímavou atmosféru. (30.03.2013)

Vztahy mezi rodiči a jejich potomky bývají klíčovým katalyzátorem každého společného soužití dvou generací a ne vždy se jedná o zdárnou symbiózu. Nevděčnost, pohrdlivost, psychická nevyzrálost nebo naopak přílišná sebevědomost tvoří nejčastější příčiny rodinných rozchodů. Spisovatel a scénárista Roman Ráž se prý kdysi setkal s mužem, který utrácel celoživotní úspory. Jako trest. Trest, který uložil sám sobě a svému dospělému dítěti. Nedokázalo naplnit jeho plány. Dospělé dítě šlo úplně jinou, svou cestou. Otec byl zklamán, nešťastný. A připadal si zrazený. Ráž pak zpracoval tento příběh nejprve do podoby románu, který vyvolal řadu otázek, vzbudil pozornost a čtenářský zájem, později jako scénář dvoudílné televizní inscenace. Vedle Jany Hlaváčové, Taťány Medvecké a Jiřího Schmitzera budí patřičnou úctu i respekt mimořádná herecká kreace Eduarda Cupáka, který v postavě starostlivého otce, budujícího pevné zázemí pro svou jedinou dceru, odhaluje až tragikomickou polohu svého hereckého rejstříku. Nalézat více porozumění, naslouchat jeden druhému, snažit se pochopit a dokázat odpouštět. Takové je poselství tohoto televizního příběhu o dětech a dospělých. (05.07.2010)