Smrtící nenávist 2

Šimizuova druhá vykrádačka sama sebe, určená západnímu obecenstvu, není v ničem zásadně horší, než její o dva roky starší předchůdkyně a bavila mě většinou víc, než japonské originály. Obsahuje i několik hodně pěkných momentů a v jednom z nich (hned zkraje) hraje i hodně pěkná a moje hodně oblíbená Jennifer Beals. Dokonce i blbka Buffy se mi v nemocniční košili a pološílená zdála celkem přitažlivá. Ale snad za to může silně nesympatické holčičí duo Tamblyn & Kebbel, snad i přeci jen notně obehraný leitmotiv, v průběhu filmu jsem často pokukoval po časomíře i po mobilu. Objektivně možná čtyři, ale subjektivně průměr. (02.08.2020)

Takashi Shimizu je debil. Inak ani nemôžem začať. Natočiť cca 6 filmov o tom isto je naozaj choré. Neviem kde som to už čítal, ale bola tam jedna zaujímavá veta v nejakom podobnom znení: Takashi Shimizu sa jedného dna proste zobudil a napísal scenár na film Nenávisť a od vtedy ho tento film živí, pretože doma v Japonsku natočil dve televízne Nenáviste, potom dve filmové(+ v roku 2008 vyjde tretie filmové) potom ho ako inak zavolali do Ameriky a tam natočil remake no a teraz k nemu aj dvojku. Neviem či ho to ešte baví, ale mne stačilo vidieť jednu Japonskú verziu + tie Americké a mám celej Nenávisti až po krk. Vtedy bolo to obdobie keď leteli malé deti a hlavne malé dievčatká s čiernymi vlasmi. Kruh bol naozaj super horor i keď dvojka bola slabšia, na Nenávisť sa tiež dalo pozerať, ale iba v rámci zabitia večera. Celá recenzia: TU (09.09.2007)

Mrazilo mě skoro celou stopáž - tihle bubáci na mě holt fungují. O příběh jde až v poslední řadě, ostatně finální rozuzlení ukáže, že rozdělení filmu do několika časových rovin bylo tentokrát bezúčelné. Vedle toho je tu hromada klišé (hlavní hrdinka je sestrou titulní postavy prvního dílu, pochroumané rodinné vztahy), takže stejně jako v případě první části celek zachraňuje pouze audiovizuální stránka. Tvůrci slušně pracují s atmosférou, lekačky jsou většinou i přes svou předvídatelnost dostatečně intenzivní a našlo by se i několik vcelku zajímavých nápadů (zmizení Miyuki v hotelovém pokoji - podpásová variace na podpásovou scénu z prvního dílu). 5/10 (20.11.2011)

Tak tohle už byl opravdu jen zoufalý pokus vytřískat co možná nejvíc peněz. Nejhorší na tom bylo, že to tvůrci mysleli vážně a nejednalo se o žádnou parodii, i když to tak místy vypadalo. Některé efekty byly tak gumové, že jsem si vážně musel párkrát protřít oči jestli vidím dobře. Jakýkoliv náznak strašidelné – hororové atmosféry jsem tu nepostřehl ani jednou a myslím si, že tohle byl vážně provar. Jiné slovo než trapné to skutečně nevystihuje lépe. Pokud se u tohoto někdo snad bál, tak by se měl přestat na horory raději dívat. Mohlo by se stát, že by si u nějaké opravdu kvalitního kousku mohl přivodit infarkt. (15.07.2011)

Druhý díl americké verze The Grudge je považován za znatelně slabší než jednička, já k tomu ale nevidím jediný důvod. Po atmosférické stránce je dvojka stejně brilantní, přičemž děj je zajímavě „pojaponsku“ rozdělen do tří prolínajících se příběhů, které se ve finále uceleně spojí. Z technického hlediska myslím dvojka svého předchůdce dokonce v ledasčem překonává. Odmítavý postoj publika tak nejspíše vyvěrá ze stoupající únavy z „dlouhovlasých asijských duchařin“, s kterýmžto žánrem se v té době roztrhl pytel. Z mého pohledu se ale jedná o mimořádně povedenou atmosférickou záležitost, která nabízí vše, co dělá japonskou hororovou školu tak jedinečnou (byť v tomto případě hranou podle amerických not). Možná je ve filmu trošku „překayakováno“, možná je prostřední část poněkud unylá, přesto se divákovi dostane nanejvýš sugestivního zážitku. A pak taky – zatímco jednička víceméně jen kopíruje japonskou předlohu, druhý díl nabízí vlastní originální příběh. A to určitě není na škodu. (07.10.2012)