Jamamba

... Viju hlady, viju hlady, žeru krávy, psy i hady. Žeru zvěř a žeru lidi, kdo mi padne do drápů toho rozsápu... Další kousek z bonusových tipů ze článku o 10 nejstrašidelnějších ČS filmech. Vím určitě, že jsem kdysi tuhle pohádku viděl. ale nic jsem si z ní nepamatoval. Což svědčí o tom, že tehdá (a ani teď) mě postava Jamamby nevystrašila natolik aby mi těch x let utkvěla v paměti. Dnešní děti se na tuhle pohádku podívají asi jen stěží a ikdyby tak je sotva vyděsí. Takže tahle pohádka bude spíš takovým nostalgickým klenotem pro ty, který vyděsila v dětství. Každopádně pořád lepší než nějaký novodobí pohádky. Za mě je to takovej průměr a spíš to beru jako takovou hezkou vzpomínku na doby kdy si pohádky vystačily s jednoduchejma kulisama. (24.02.2023)

Mám slabost pro tyto normalizační studiové pohádky, zvlášť jsou-li na motivy orientálních námětů. Kam se na ně hrabou sebevíc výpravné komerční záležitosti, co v posledních letech produkuje ČT. Jamambu si dobře pamatuji ještě z dětství, poprvé viděnou na černobílé televizi, temnou, místy skoro hororovou atmosféru i ten její popěvek: "Vyju hlady, vyju hlady, žeru krávy, psy i hady...". Trávníčkovi dobře sedly nejen role princů, ale i těchto vesnických mládenců a Adamová coby Jamamba byla taky skvělá. Ta její maska je vskutku ohyzdná, tak trochu jako masky šamanů z tichomořských ostrovů. Uděluji nadprůměrných 65%. (26.12.2018)

"Uvidíš každého takového, jaký doopravdy je." No tak to potěš. Já vlastně ani pořádně nechápu, jak jsme mohly my děti, jejichž prvních deset let života se přesně překrývalo s léty osmdesátými, přežít v relativní psychické pohodě. Komentáře se tu hemží vzpomínkami na tuto studiovou pohádku jako na ultimátní dětský horor. Já to mám taky tak. A což teprve když přišel čaroděj Mrakomor, vládce všeho nečasu! Ale to už je zase jiná pohádka. (04.05.2020)

■ Nedávno jsem si na tento TV film vzpomněl, ale samotný název Yamamba mi moc neříkal, ale když jsem se podíval na obsazení a viděl, že tam hraje Pavel Trávníček, tak jsem si jej trochu vybavil, neboť Pavla jako jediného herce jsem si z obsazení pamatoval. Ostatní herce jsem měl rozmazané. ■ Jelikož jsem věděl, že jsem tento TV film kdysi dávno viděl v české(československé) televizi a že se mi dost líbil, protože už v té době mě vnitřně východní asie přitahovala, rozhodl jsem se, že se na něj podívám. ■ Po těch mnoha letech jsem si vybavil mnohé z toho, co jsem zažíval v oněch radostných chvílích, kdy mne netížila budoucnost. Avšak nemohl jsem si nevšimnout i toho, jak je nostalgie čarovná a mocná věc, toho, jak jsem přistihl sám sebe vzpomínat na ty krásné časy radosti z nevědomosti tíhy bytí. Ovšem v opozici současného stavu mysli a lidského rozpoložení, jsem musel uznat, že tento TV film (TV pohádka/inscenace) není až tak bombastický a rozhodně ne úchvatný. Přesto, i když jsem si vědom papundeklové dekorace, chabé choreografie a dramaturgie, se mi tento TV film i v současnosti líbí. Samozřejmě již velmi jinak než kdysi, ale stejně líbí. ■ Prominul jsem většině osazenstva jejich "divné" hraní. Upřímně, nevím, zda to byl záměr, aby se například jakoby více zorientálnili nebo zda to byl záměr speciálně tohoto období druhé poloviny osmdesátých let dvacátého století pro TV inscenace, to nechám na rozbor odborníkům. Nicméně, nelze však ubírat jakýsi malý potenciál, který toto dílo mělo. ■ Tento TV film, či spíše TV pohádka, byla ve své době na našem území spíše raritou, poněvadž mnoho lidí mělo slušně řečeno velmi rozostřené informace o Japonsku, jeho historii, mýtech, bájích, pohádkách. ■ Celkově i z dnešního pohledu hodnotím Yamambu spíše jako podařené dílo, avšak nezastírám, že jsem ovlivněn opojením nostalgie. ■ Ikdyž musím uznat, že současnému českému(slovenskému) diváku asi už moc nevypoví, zejména současná mladá generace na toto zpracování bude koukat zřejmě s jakýmsi malilinkatým opovržením či se smartphonem v ruce zívat a twittovat: núúúúúúúúdáááá. A možná ještě s dovětkem: to byl film pro pamětníky (?), uf. Přesto si stojím za svým, že toto zpracování má určitou hodnotu, alespoň tedy pro mne ano. [Viděno poprvé: 100/100; viděno naposledy: 91/100] (24.02.2013)

Jářku, děti, byla to věru podivná pohádka. Sličná Jukiko měla zřejmě něco s očima, nejen že nebyly šikmý, navíc se zašilhala do Pavla Trapníčka, kterej jí utáhl na lehce zasmrádlou leklou rybu. Dost neurvale se v poslední době navážím do chudáka Kanyzy (s knírem nebo bez), ale tenhle neherec, jehož jednotlivé role polodementů jsou od sebe zcela k nerozeznání, je snad ještě o nějakou tu třídu níž. A dokonce i samotná čarodějka Jamamba byla nějaká opožděná. Tancovala sice pěkně, ale jinak si teda nedovedu představit, jak mohla naletět na tak starej trik s proměnou v bezbranýho tvora. Ten je známej z kdejaký pohádky snad každýmu parchantovi do šesti let. Její mezery v literatuře pro děti tak bylo jediný štěstí pro tragicky naivního hlavního hrdinu, takže šťastnej konec byla vlastně náhoda. Tady je názorně vidět, jak je důležitý číst namísto vyvádění neplech někde po nocích. Kdyby nelenila a zařídila si průkazku do místní knihovny, mohla mít chutnou pečínku (až by se sliny sbíhaly) a hlavně bejt živá, nikoliv rozmáznutá ošatkou na podlaze. A Jukiko si mohla najít opravdovýho nabíječe namísto týpka, kterej sbírá chcíplý ryby ve stoce za vesnicí. Když tak přemýšlím, byl to vůbec šťastnej konec? (10.06.2015)