Hausu

Tak tohle bylo úplně něco jiného, než na co jsem byla u japonských hororů zvyklá. Hledala jsem film, u kterého bych mohla prokrastinovat a oddálit tak děsuplné učení se na zkoušku. Z množství nezkouknutých filmů, které jsem měla na disku, jsem vybrala Hausu, protože jsem si uvědomila, že jsem vlastně nikdy neviděla japonský horor ze sedmdesátých let. A protože jsem neměla momentálně k dispozici internet a nemohla jsem si na ČSFD ověřit, do čeho jdu, neměla jsem absolutní potuchy, co mě vlastně čeká. Už od začátku to bylo naprosto jiné, než jsem očekávala. Přeslazené záběry, divné postavy, psychoidní dialogy - říkala jsem si, co že jsem to proboha zase stáhla, ale na druhou stranu jsem byla zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Psycho se neustále stupňovalo a nakonec se z toho vyklubal halucinogenní horor o zabijáckém domě. Ostatně označení horor je poněkud ošemetné, protože ačkoliv to staví na hororovém příběhu, jedná se ve skutečnosti spíše o komedii. A k tomu ta šílená hudba... Zkrátka, je to něco, co jen tak neuvidíte. Lítající hlava zakusující se do zadku školačky, souboj s telefonem, masožravé piáno a k tomu spousta barev a šílených počítačových efektů - to je Hausu. Škoda jen, že zhruba v půlce už mě to moc nebavilo a čekala jsem na konec. Divné filmy mám dost v oblibě a Hausu je jeden z těch šílenějších, které jsem v této kategorii shlédla, ovšem značně pokulhávající děj a otravná neustále opakující se písnička mě nakonec nutí hodnotit film jako průměrný. (08.09.2012)

Idylickejší horor som teda ešte skutočne nevidel. A aj preto je určite lepšie House takto nebrať, lebo jeho priority sú niekde úplne inde, určite nie v snahe desiť, žánrová atmosféra a napätie sú tiež len na zanedbateľnej úrovni a aj to vlastne iba v druhej polovici. No s týmto nemám ani najmenší problém, už od samotného začiatku ma to pohltilo a bol som z toho úplne nadšený. Vidno, že japonská produkcia bola už dávno niekde úplne inde, vôbec som nemal pocit, že sledujem film zo sedemdesiatych rokov, toto bolo celé tak originálne, nápadité a hravé s dôrazom na detaily, že som mal takmer aj problém sledovať príbeh, lebo tu bolo neustále čo obdivovať a to dokonca aj v tých dejovo relatívne najbezvýznamnejších scénach. Všetky tie maličkosti, klavír, kostlivec, no hlavne mačka mi tu prišli tak perfektne využívané, obzvlášť to využívanie pohybu mačky do rytmu hudby v jednej scéne ma už úplne dostalo, to nemalo chybu. Navyše mi vyhovovali aj postavy, celá zostava mi bola nadmieru sympatická, pričom úsmev z tváre im takmer nemizol. Len väčšina z nich bola celkom zameniteľná, čím ale rozhodne nemyslím vzhľadom, len jednoducho vlastnosťami. Výnimkou bola jedine majsterka kung-fu, ktorá sa občas zaujímavo predviedla a ani pred nadprirodzenými javmi nemala rešpekt. Jedine škoda, že tá druhá polovica, ktorá prejde z hravosti skôr do bizardnosti a predsa len sa trochu priblíži k hororu mi už vyhovovala o niečo menej, ale stále je to nadmieru zaujímavé a dobre sa mi na to pozeralo až do konca. Určite musím pochváliť režiséra, nielen na dobu vzniku má House neskutočne pôsobivé prevedenie a vynikajúcu vizuálnu stránku, tú prácu s obrazom som si neustále užíval. A dokonca aj tá neustále sa opakujúca hudba mi prišla taká roztomilá. Takže nakoniec kvôli tej druhej polovici síce nedávam plné hodnotenie, ale aj tak je to jeden z najzaujímavejších filmov, aké som za dlhú dobu videl, perfektná práca všetkých zúčastnených. 79% (31.07.2016)

Hausu je obrazově i hudebně velmi silný žánrový velemix (trochu by se dal přirovnat k nedávnému Survive Style 5+). Počáteční barevná roztomilost každodenního života školaček se mění, když tyto vyráží na návštěvu za osamělou tetičkou žijící jen se svou kočkou na venkově. Její dům plný nástrah a překvapení ale připomíná spíš Drákulův hrad, na němž chce hraběnka vysát životní energii ze svých mladých návštěvnic. A film se začne klonit víc k hororu, který ale není ani tak strašidelný, jako spíš hravý a melancholický. Na tricích je znát jejich stáří, ale svůj účel díky své nápaditosti plní stále dobře. (09.07.2008)

Hausu je už od počátečních scén velmi podivný film točící se okolo středoškolaček, co jedou na prázdniny k tetě jedné z nich, co bydlí v domě kdesi na kopci uprostřed ničeho. Nasvícením a barevností a všemi těmi malovanými plátny s výrazně barevnou oblohou a tak to má celé takovou snovou atmosféru a do toho všeho téměř nepřetržitě hrajou nějaké sedmdesátkové songy ať už japonské nebo zahraniční, jenže to není všechno. Ústřední parta kamarádek, ve které každá je něčím jasně charakterizovaná a k tomu podle té své charakteristiky má i přezdívku, na cestě do domu i přímo v domě pořád vytváří tak trochu vtipné situace, jenže zadaří se to jen tehdy pokud je to zakončeno něčím bizarním a bizarnosti jsou tou hlavní náplní tohoto filmu. Využívá se tu různých animací a prolínání obrazu k vytvoření všemožných blbin, co by člověka normálně nenapadly a celé je to takové pohádkové, až na to že je to pohádka s uťatýma končetinama a podobnýma věcma. Problém Hausu a důvod proč je to docela natáhlá nuda je ten, že všechny ty vtipné situace a bizarní události se hrozně opakují, což ve spojení s vcelku banálním příběhem je skoro zoufalé a to zvlášť ke konci, kde už si člověk říká, že by mohl být konec a najednou se přistihne že si to říká už u třetí scény v řadě. Hausu sice přináší zajímavé nápady, bizarní nápady, pohádkovou stylizaci a pěknou chlupatou kočku, ale to neustálé opakování se tomu strašně škodí a je to prostě nuda a taky cpaní ucajdaných sedmdesátkových songů do všech scén ve filmu taky zrovna výhra není. Chtěla jsem dát ***, ale prostě zklamalo mě to. (11.11.2010)

Sežralo ji piáno! Ve strašidelných domech vás může potkat ledacos, ale pokud jej obývá tetička, co se živí nezadanými ženami, pak se připravte na nejhorší. Useknutá mluvící hlava, naporcované děvče, kanibalské pochutnání, záludná kočka s půvabným jménem Sněhová vločka. A co potoky krve, kdy v jedné chvíli v ní oběti doslova plavou a potápí se. Je to zřeštěné, surrealistické a navíc vtipné. Ale mně osobně se kromě různých nápadů (proměna muže v kopici banánů) líbila celková vizuální stránka. Některé obrazy jsou úžasně poetické, jako by byly z jiného světa. Haruko Wanibuchi s vlajícím šálem, dům na kopci s mořem mlhy pod sebou, hořící západ slunce a hodinový stroj zalévající se krví. Rozkošně divné, byť příběhová linka se neztratí zcela. Osud Oshare bude naplněn! p.s. kočky umějí otevírat dveře, zavírat je můžou ale jen mrtvé (22.07.2020)