Dveře dokořán

Hezký příběh s hezkými lidmi, řešení složitých životních situací jsou tu však zabalená do pohádkových pláštíků. Podvědomě cítíte, že problémy všech zúčastněných jsou vážné a zaryté hluboko pod povrch, a přesto nám tvůrci naservírovali něco jako happyend, čímž vlastně sami shodili závažnost situace na všech frontách. Nic z toho mi ovšem nemůže vzít ten zvláštní a hezký pocit někde kolem srdíčka, který jsem po celou dobu měla. Tolik touhy, bolesti, vášně a lásky pohromadě.. Nádhera. (17.04.2008)

Britský film, kterému, ač vypráví o mezilidských vztazích, chybí to nejdůležitější. Emoce. Postavy většinou jednají chladně, jen velmi zřídka jimi zalomcují emoce. Navíc i zasazení do londýnské čtvrti King's Cross, čtvrti, kde se potkává moderní architektura s miniaturními bytečky imigrantů, je studené. Navzdory precizním hereckým výkonům a roztomilému slovanskému přízvuku Julie Binoche jsem nebyla spokojena. Dveře byly jen pootevřené. (24.03.2008)

Oproti "Anglickému pacientovi" nebo "Návratu do Cold Mountain" méně rozmáchlé ale o to působivější drama, rozehrávající známé téma setkávání lidí, pokoušející se nalézt lásku u lidí, které ani skoro neznají. V tomto případě se jedná o architekta, který už nezvládá život s přítelkyni a nevlastní dcerou trpící autismem a bosenskou emigrantkou jejíž syn vykrade firmu zabývající se architekturou a jejíž spolumajitelem je právě zmíněný architekt. Film stojí převážně na výkonech Judea Lawa a Juliette Binoche. Pozadu však nezůstává Robin Wright Penn ani chytrý scénář a citlivá režie. Škoda, že už se od režiséra nedočkáme žádných filmů. (07.01.2009)

Dveře dokořán pravdě a zrádné zrcadlo nastavené pokřiveným a o to bolestivějším skutečnostem. Štěstí je zatraceně nevyzpytatelná věc a když vás za sebou popotáhne nečekaným směrem, neznamená to, že vám ten slastný pocit zůstane navždy. Minghella se po nějakém čase vrací k aktuálním problémům a vzal si pořádné sousto, protože kombinovat citově velmi komplikované rodinné drama s etnickými problémy a stavem současného Londýna, je téměř nadlidský úkol. Postupem času mě ale svým chladným přístupem dostal. Tohle totiž není strhující dobrodružství z Afriky, kde vás každá vzpomínka pálí, ani dobrodružná válečná odysea, jak jsem si v jeho obvyklé velkoleposti navykl. Tady jde o současnost, jde o pravou vůni života, bez příkras, bez omluv. A v tom je ta síla. V uvědomění si naprostého zoufalství, sdíleném společně s hlavními postavami. Možná mě až mrzí, že pan režisér tentokrát není tak suverénní, nedokáže diváka provést do všech zákoutí a tam ho uhranout. Navíc emotivní scény, ve kterých hraje prim Juliette Binoche, mi neseděly a její finální prosby k Willovi mě nechávaly chladným. Jenže jakmile začal Jude Law v závěru mluvit o tom, že už neumí být upřímný a že možná proto má tak rád metafory, v tu chvíli to všechno začalo být zase velmi osobní. (06.09.2007)

Zkušenou režii Anthonyho Minghelly rytmizuje Underworldí elektronika, nicméně ani nadstandardní obsazení si úplně neporadilo s odtažitou "intelektuálštinou" scénáře a neživotnými, do sebe (= do prázdna) zahleděnými osobami, jejichž umělost podtrhly vystupující postsynchrony okázale šroubovaných myšlenek či metafor. Lepší 3 * (07.06.2024)