Skrytá identita

Po hodně dlouhé době dokonalý americký thriller strhující divákovu pozornost po celou dobu své stopáže a svou rafinovanou fabulací jasně odkazující k tomu, kdo jej natočil - k panu Martinu Scorsesemu! Pro mě osobně filmová událost roku a důkaz toho, jak VELKÉ filmy se ještě dají v Hollywoodu točit. Tady se snad už nic nedalo udělat líp! Jistě, jde o remake asijského snímku, ale poetika amerického velkoměsta prorostlého světem mafií moji kulturní zkušenost doplňuje mnohem víc než původní asijský příběh, ať už by byl jakkoliv skvěle vyfabulován a zrežírován. Pro Martina Scorseseho je to však ještě něco jiného - jeho opus magnum. On sám pochází z tohoto prostředí, postavy jeho mafiánských filmů jsou věrnými kopiemi skutečných postav z míst, kde vyrůstal a to je na jeho filmech sakra vidět. Skrytá identita jde však k meritu věci jakoby z druhé strany - zatímco Mafiáni či třeba Coppolův Kmotr popisují fenomén Mafie shora, obrazem bossů a kmotrů celého patriarchálně spravovaného systému nastiňují divákovi principy fungování mechaniky mafie, Scorsese tentokráte svou optiku zaměřil na dolní článek celé chobotnice - na pěšáky ulice. Připomněl mi tak jiný, stejně skvostný mafiánský film, dokonce popisující obdobný fabulační rámec - film Mikea Newella Krycí jméno Donnie Brasco. I zde se agent dostává do prostředí mafie a složité soukolí nakonec všechny hrdiny psychicky i fyzicky rozdrtí. Skrytá identita má hned několik stěžejních vrcholů - 1. rámcová kompozice celého snímku - pytlík s pečivem a několik nikláků symbolizujících vyšší, přesahující osudovou roli jedince determinovaného prostředím, v němž vyrůstal a z něhož pochází - novodobý otrokář si symbolicky kupuje svou ovečku a toto neviditelné vnitřní jho si pak postava nese celou svou existencí... 2. dualita hlavních hrdinů - zatímco zpočátku vypadá jako jednoznačný pozitivní hlavní hrdina postava Matta Damona (jeho čítankový životní příběh, kariéra přesně postihující americký sen, vizáž neodolatelného sympaťáka atd.), která strhává veškerou divákovu pozornost a zatlačuje do pozadí rozporuplnou, šedivou, morálně nejednoznačnou a zprvu nevýraznou postavu Leonarda DiCapria, zůstává otázkou, jak do sebe obě postavy vlastně zapadají? Na principu jin-jang nebo je to ještě složitější, variabilní vztah? Kauzalita určuje neodvolatelný konec celého příběhu, smrt plodí pouze smrt, ale jak se postavit k otázce pravdy, etického jednání a morálního odsouzení? Agent Sullivan je nejenom dějovým, charakterovým a morálním opakem agenta Costigana, ale vlastně i jeho doplněním a gradováním. Samozřejmě že hlavně v kontextu filmu by jeden bez druhého neměla jejich role smysl, ale i v otázkách etických by bez srovnání obou nebylo možno dojít k závěru - totiž že život a svět je tak složitý, že se nedá nijak smysluplně ovládnout a naplánovat, systém amerického práva a federálních úřadů funguje bezvadně do té doby, než na to jediné, nejzranitelnější místo dochází vadný lidský článek, systém funguje, selhává lidský faktor... 3. psychologicky opodstatněné jednání všech postav - ačkoliv je fabulace značně zamotaná a děj skutečně dosti složitý, na rozdíl od jiných snímků mám pocit, že takhle by skutečně jednali skuteční lidé v analogické životní situaci. Psychologicky velice věrohodné jednání všech zúčastněných... 4. neuvěřitelné herecké obsazení, skutečná plejáda těch největších hvězd, kdy většina z nich podává strhující herecké výkony a celý ansámbl je tak dokonale sladěný, že nikdo nevybočuje, byť DiCaprio s Nicholsonem berou dech. Úžasné! 5. verbální stránka snímku - autentický jazyk americké ulice symptomaticky upomíná k příslušenství k sociální spodině, nadměrná vulgarita (nejenom verbální, ale i obsahová) přesně koloruje atmosféru díla. Navíc každá z postav si nese svůj specifický slovník, který dotváří její povahopis. 6. obsahové hyperboly - mnoho (i dějově) důležitých věcí se divákovi představuje jen v jakési zkratce, mnohdy pouhém prostřihu, často projev násilí, což přispívá k absurdní grotesknosti a zvýšené dynamice filmu. Navíc divák je nucen mnohé si domýšlet, dějová osa získává na rafinovanosti (boss Costello má potřísněné ruce od krve a přichází odzadu z baru, není však jasné, kdo je jeho obětí atd.) 7. gradace napětí - napětí je tak rafinovaně uvolňováno a pak náhle znovu gradováno, že divákovi nelze polevit. Tohle jsem už dlouho nezažil, abych po tolika dějových zvratech stále vyšroubovaně očekával, který z možných závitů se mnou snímek utáhne... 8. princip hry - veškerá motivace všech postav spočívá na tomhle principu, každý něco hraje, vše je o to složitější, že některé formy hry jsou hned zjevné a jiné zůstávají do poslední chvíle skryty. Geniální, filosofická rovina filmu. 9. filmový cit - asi nejdůležitější prvek, Pan Režisér má obrovské filmové cítění a není to jen naplňováním pravidel žánru (např. expozice bosse Costella, kdy nejdříve mluví jen jeho černá silueta, poté hovoří z polostínu a pětiminutová scéna vrcholí okamžikem, kdy Nicholson vystupuje po dlouhém ántré na přímé světlo v baru), ale i používání archaických roztmívaček i zatmívaček, výřezů, práce s detailem, s polocelky, v pointování záběrů a scén, v práci s filmovým obrazem atd, atd... Jestli se dávají v USA Oscaři takovýmhle filmům, pak to s nimi ještě není tak špatné... (17.05.2007) (méně) (více)