Režie:
Paul GreengrassScénář:
Paul GreengrassKamera:
Barry AckroydHudba:
John PowellHrají:
Cheyenne Jackson, Khalid Abdalla, Lewis Alsamari, Trish Gates, Omar Berdouni, Jamie Harding, Gregg Henry, Ben Sliney, John Rothman, Corey Johnson (více)Obsahy(2)
Let číslo 93 aerolinek United Airlines startoval kvůli čekání na ranveji o něco později. Když letadlo dosáhlo letové výšky, už byly dostupné zprávy o unesených letadlech. Piloti dostali textovou zprávu: "Pozor na vpád do kokpitu, dvě letadla narazila do Světového obchodního centra." O chvilku později do kokpitu vtrhli únosci, z rádia se ozvalo dvakrát Mayday, pak se řízení zmocnil únosce. Pravděpodobným cílem letadla měl být důležitý objekt ve Washingtonu, spekuluje se o sídle Kongresu nebo Bílém domě. Pasažéři uneseného boeingu se telefonicky spojili s policií, linkou United Airlines i svými blízkými na zemi. Dozvěděli se o únosech letadel a jejich nárazech do budovy Světového obchodního centra. Podle rekonstrukce událostí se pak pasažéři odhodlali k odporu. (TV Nova)
(více)Videa (2)
Recenze (1 266)
Pěkně syrově natočený film o 11. září, který snad nejvíce vystihují slova autentický a strhující. Nikde neplápolají americké vlaječky, žádná scéna není zbytečně vyumělkovaná a postavy vedou úplně obyčejné dialogy. A ač mají trochu málo prostoru na to, aby každý mohl rozehrát svou vlastní roli, nijak mi to nevadí a United 93 je asi prvním filmem, kde jsem naopak jen za hrubě načrtnuté postavy ráda. Pokud bych měla vyzvednout z tohoto dílka několik scén, je to především arabská motlitba hned v začátku snímku, skvělý pohled na padající dvojčata očima dispečerů na letišti, kdy vás pěkně zamrazí a úplně zapomenete, že jste tyhle záběry viděli už stokrát předtím, a hlavně posledních 10 minut, kdy se pasažéři rozhodnou ovládnout letadlo. Ale strhujících scén jsou desítky, ne desítky, strhující je celý film bez ohledu na to, co zrovna sledujete. Až do závěrečných titulků prostě jen sedíte na místě a neschopni slova sledujete děj. Tohle už je mnohem víc než film. ()
Jeden z filmů, který vás rozbije psychicky i fyzicky na atomy. Když po pádu do ticha nemůžete popadnout dech, uvědomíte si, že Greengrass vás coby černého pasažéra usadil na jump seat a beznadějné drama obyčejných lidí v neobyčejný den vám vtiskl hluboko pod kůži. Bolest, strach, víra, naděje a láska ano. Patos nikoli. Jen černočerná tma. ()
Řečeno koncentrovaně: Paul Greengrass a jediná logická reakce na donedávna tabuizované téma – zachovat si odstup, nesoudit, nehodnotit a předkládat pokud možno ověřená fakta. Je-li filmař silný v kramflecích a disponuje-li skvěle zvládnutými zbraněmi jako je ruční kamera a civilně hrající ansámbl bez hvězd, pak výsledek nemůže být jiný než naprosto sugestivní, mrazivý, strhující. Přesně takový je i United 93. Nijak diváka nešetří redukcemi, vtahuje ho všemi technickými prostředky do středu dění, prezentuje události s mrazivou autenticitou a vypravěčským odstupem. Jenže samo podání je doslova požírající a zaujetí dějem, neodbytný pocit nevykonstruovanosti, absence klasických dějových schémat, to všechno vytváří podhoubí pro silný až otřesný divácký zážitek. Na jeho konci není moralizování, neotřesitelné ujištění, že dobro lze vymezit od zla, že hranice je pevná a její překročení bude potrestáno. Na konci je zjištění, že oběti i vrazi jsou stále a jen lidmi. Nejmrazivějším momentem celého filmu tak pro mě byla modlitba těsně před neodvratnou katastrofou. Na palubě Greengrassova letu 93 se v té chvíli zhmotnila veškerá bizarnost a absurdita současného světa. Hodnota takového snímku milionkrát přesahuje prefabrikovaná poselství o skutečných hrdinech, protože divákovi nabízí intenzivní prožitek bez našeptávání. Je jen na vás, jak jej vyhodnotíte. ()
Strhující, intenzivní, kolosální, ve svém druhu jedinečný dílo. Paul Greengrass posouvá hranici filmového umění. Nikdy mi takhle neběhal mráz po celém těle během celého filmu. V posledních minutách se mi snad na okamžik zastavilo srdce. Dílo, které dokáže na diváka mít stejně zdrcující dopad i na druhé, třetí, čtvrté, páté ... zhlédnutí a neztratí svou působivost. Mistrovský epilaf. ()
Mno... nevím, co napsat. Nemám rád Američany, ani jejich patriotské filmy, takže už od začátku jsem k tomuto dílu přistupoval s nemalým despektem... První půlhodina mi přišla jen jako zběsilé lítání odnikud nikam, když až potom jsem se zamyslel, že to tak vlastně má být:) a začal si film konečně užívat. Leč přesto mi to nepřišlo kdovíjak světoborné a divil jsem se oněm závratným hodnocením místní elity... Pak se ale film přehoupil do poslední třetiny a já zůstal sedět, přikován ke křeslu, neschopen promluvit, a jen jsem fascinovaně sledoval onen předem ztracený, leč přesto neskutečně energický a touhou přežít nabitý boj... Opravdu, gradace snímku je jedna z nejlepších, co jsem kdy viděl. Dokumentární kamera tomu jen prospívá, stejně jako absence známých herců a snaha o co nejautentičtější ztvárnění. Výborná pocta padlým. Smekám. Za poslední část jednoznačně 100%, klidně i víc, za ten zbytek sice o dost méně, ale stejně těch 5* nemůžu nedat:) ()
Galerie (30)
Zajímavosti (34)
- Před natáčením nebyl napsán scénář v obvyklém slova smyslu. Byl to devadesátistránkový dokument, který byl podle Paula Greengrasse "v podstatě próza. Rozebírali jsme v něm děj scénu po scéně tak, abychom v každé chvíli věděli, kde se nacházíme. Tu a tam v něm byly i útržky dialogů, ale nebylo to často. Důvody byly jednoduché: Když jste například mezi letovými dispečery, sotva jim napíšete opravdu realistický dalog, protože to prostředí prostě neznáte. Mohl bych se o to pokusit, ale proč bych to dělal, když bude mnoho z nich hrát sebe? Vždyť takové věty - i když ne tak extrémní - říkají celý život. Druhá věc je samozřejmě dění na palubě samotného letadla. V tu chvíli pracujete v podstatě s elementárním strachem a snažíte se vyjádřit co nejkomplexnější spektrum emocí. Tam už si ten... řekněme jízdní řád... vytváříte podrobněji." (NIRO)
- K míře věrnosti událostí na palubě letadla režisér Paul Greengrass řekl: "Lidi se mě pořád ptají, jestli jsme si to či ono vymysleli. Ale tak to nefunguje. Jen máte obrovskou spoustu možností. Ani herci si nic nevymýšlejí. Mají obrovský talent pro objevování věrohodné verze pravdy. Součástí mytologie se například stalo, že se cestující proti teroristům rozjeli s vozíkem, ve kterém letušky rozvážejí jídlo a pití. Jenže to se nikdy stát nemohlo. Ve studiu Pinewood jsme seděli v opravdovém letadle s opravdovými vozíky a mezi námi byli opravdoví piloti a opravdové letušky. Takže jsme si říkali: 'Co bychom udělali, kdyby proti nám stáli chlapi, kteří nejspíš mají bombu a chystají se s tímhle letadlem vlétnout do nějaké budovy, přičemž naše jediná šance je zaútočit...? Vlezli bychom za vozík a tlačili ho uličkou? To sotva.' Daleko bychom nedojeli. Každá letuška vám řekne, že je peklo s těmihle věcmi i popojíždět, natožpak se na někoho řítit. Takže co? Asi bychom vybrali ty nejsilnější chlapy a prostě se vrhli kupředu. To zabere jen dvě vteřiny. Nemůžu dokázat, co se přesně stalo, jenom si můžu být jistý tím, co se určitě nestalo. Tím se trochu zužují možnosti. Prostě jsme seděli ve studiu a dělali tisíce menších či větších rozhodnutí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." (NIRO)
- Film se natáčel v reálných prostředích, armádních a civilních letištních centrech. (imro)
Reklama