Manželské etudy po dvaceti letech

Před nedávnem se mi tento seriál vč. prvních dílů dostal do ruky. Shlédla jsem všechny během dvou dnů a s napjetím sledovala osudy mladých párů, které byly v první části (povětšinou) plní ideálů do právě uzavřeného manželského svazku. Po dvaceti letech je zajímavé sledovat, jak se lidé změnili, jak je více znatelný rozdíl mezi mentalitou jednotlivých párů. Nejvíce na mě zapůsobil poslední díl, kdy i po dvaceti letech bylo vidět, že se mají Ivana a Vašek opravdu rádi (hlavně tedy z Vaškovo strany :-) a že když se ohlédnout, nemají čeho litovat. Za velkou pozornost určitě stojí i druhý díl, zvláště pak sledovat jedno z dětí Mirky a Antonína - tady je krásně vidět, jak má každý hodnotry trošku někde jinde, protože říct, že se dá s jedním platem a mateřskou jakž takž vyžít a hned na to, že se před nedávnem vrátili z dovolené z Dominikánské republiky (to je podle nich taková typická RODINNÁ dovolená), tak to je podle mě výsměch všem poctivým lidem. (23.08.2010)

Ano, jeden z nejsilnějších dokumentů, jaké za mnoho let Čt vytvořila. A to nejen kvůli dílu, kde zemřela ta mladá holčina. Je zvláštní, že ze šesti manželství byly šťastné jen dvě (v mezích možností samozřejmě) a že ostatní čtyři se rozpadly. I když u toho dílu (+-3) s tím technikem a dnes překladatelem jsem to čekal už od začátku. Ten vlasatec vůbec nebyl uzpůsobenej pro nějakej rodinej život a vlastně té holce zkazil život, protože se musela celou dobu starat o děti sama a nějaký svý zábavičky a zájmy mohla provozovat tak leda ve snu. A on si dál kutil nějaký přitroublý zesilovače ve svým kutlochu a dělal další děti. Pak taky ten pár, kteří jediní se nebrali kvůli dítěti a on byl fotograf, to byla taky sranda. Vím, že už naše školství nás vychovává se zaměřením na minulost, ale tenhle byl fakt jetej. Pořád si připravoval nějakej ateliér, pořád měl na háku nějakou novou práci, televizní pořad, knížku, ale nic z toho. Pořád se vracel k těm pěti letům v Americe, jak to tam bylo skvělý, jak museli upravovat ten prostor po pěstiteli marjánky, jak fotil Janu Švandovou a Michaelu Kuklovou do Playboye. Ten o tom bude vyprávět do smrti. Ten první pár, jak on vlastnil kulečníkovou hernu a ona se starala o tančení své dcery a pořád nevycházela s maminkama tanečníků (který jsou asi nějaký od přírody divný, nebo co ;), ten byl příkladem opravdu úspěšnýho soužití a využitýho života. Ten poslední pár bylo celkem jasný, že budou žít dobře i po revoluci, když byli oba architekti. Jen ten synáček byl pěkný kvítko. Nebyl jsem u jeho výchovy, ale asi ho málo ohýbali přes koleno a pak už ho ohnout nešlo. Ale rozesmálo mě, jak říkal, co bude dělat. Třeba policejní škola, nebo umělecká nebo tak. Každej den chodit do práce by nechtěl, protože by ho to nebavilo :DDD. Myslím, že k policajtům by ho nevzali už jen kvůli jeho minulosti. No nic. A jen jedna taková malá noticka pro jeho tátu, majitele toho nábytku. Já bych si kčertu klidně koupil nějakej novej nábytek, ten co máme doma je fakt strašnej, ale účty za elektřinu jsou důležitější a dokud se dá na židli sedět, tak slouží dobře. A až doslouží, udělám si novou v dílně, protože peníze fakt nejsou nazbyt. Ten díl s tou mrtvou holkou, jsem moc rád, že se ozvali lidi, kteří jim pak chtěli finančně pomoct. Díky jim. A jen mě tak napadlo, že je štěstí, že to netočili o nás, protože to by byl teprve román na pokračování. A doufám, že v tom budou za dalších pár let pokračovat u stejných lidí. (12.02.2006)

Velmi silný zážitek s maximální autenticitou. Právě pro ni mám rád filmy vycházející ze skutečných událostí. Série etud ale nevychází ze skutečnosti, to JE skutečnost. Naprosto mě to dostalo a skládám velkou poklonu Heleně Třeštíkové, protože zpracovávat 20 let jednu látku časosběrným způsobem, to vyžaduje neuvěřitelnou míru odhodlání a trpělivosti. (03.01.2008)

V Česku to je opravdu jediná Helena Třeštíková, která mě tímhle cyklusem naprosto dostala a při závěrečných titulkách jsem absolutně nevěděl co mám říct, prostě.,. cítil jsem se hodně divně. Její styl ''na nic si nebudeme hrát, tady to máte a dělejte si s tím co chcete'' mně prostě příjde mnohem lepší, než nějaké vyumělkované dokumenty. Manželé už mají kus života za sebou a mají rozhodně co říct. Občas jsem byl vážně šokován. Hodně smíšené pocity - to je to, co Vám tyto dokumenty nabízí. (02.09.2010)

Krásný příklad časosběrného dokumentu. Když se díváme na příběhy jednotlivých lidí, nemůže nás občas nenapadnout, že takto by se děj asi neodehrával, kdyby šlo o film. Holt život je pestřejší, než někdy stále se opakující scénáře. Přes mou lehkou nervozitu z tak blízkého sledování soukromí jiných lidí, což mi moc nesedí, musím dát pět hvězdiček, protože dokument paní Třeštíkové skutečně ukazuje někdy tvrdou realitu všedního života. Vidíme ztrátu iluzí, nezdary, smutek, ale i štěstí a radost. A už to pro nás přece jen nejsou úplně cizí lidé z novin, ale mohou nám trošku přirůst k srdci, takže se může stát, že se přistihneme, jak fandíme jemu nebo jí apod.U některých dílů jsem ovšem skutečně obdivovala paní režisérku za objektivní pohled. (13.03.2009)