Obsluhoval jsem anglického krále

Chápu, že kniha, potažmo film chtěl nějakým způsobem „nastavovat zrcadlo“, když už použiji oblíbené hlášky z jiného Menzelova díla, složitým českým dějinám. Ale ono všechno působí tak odtažitě, že mě mnohdy napadlo, ve kteréže krajině tohle vlastně vzniklo. Pominu diskutabilní pohled na nakládání se sudetskými Němci, neboť mi – na rozdíl od pana režiséra – přijde zavádějící prezentovat černobíle jednoznačné stanovisko, a pár jedovatých slin raději vyplýtvám na herecké obsazení. Ať byl původní herecký výkon Ivana Barneva jakýkoliv, český dabing jej zprznil nehorázně. Z pusy, otvírané jako kdyby si nechtěl spálit patro horkým bramborem, vydává zcela neodpovídající slova a svou polohou neškodného blbečka se zcela míjí s vážně „naladěným“ Oldřichem Kaiserem, jenž by snad měl připomínat Dítěteho starší verzi. Ani trochu. Dojmu cizosti napomáhá rovněž množství německých a do češtiny netitulkovaných vět, jimž bych tak jako tak dal přednost před lámanou poněmčenou češtinou Julie Jentsch. Kvůli titulnímu hereckému páru a kvůli režii, která není chladná pouze při „slintání“ nad pěknými děvčaty a stoly prohýbajícími se pod nánosy jídla, mi bylo lhostejné, kam příběh směřuje a co se nám lopotně snaží sdělit. Jiným iritujícím faktorem Krále jsou špatné a přesto nadužívané digitální triky. Působí velmi rušivě. Stejně tak nesmyslný „retro“ prolog, připomínající němé grotesky a přitom obsahující mnohem méně prvků němé grotesky než následující minuty, kde již vůbec nejsou žádoucí. Spílat tvůrcům za reklamu na pivo (jakkoliv oblíbeného to moku Hrabala), táhnoucí se jako nit celým filmem, už nemám sílu. Zdlouhavý, nezajímavý, povrchní, ukrutně nedramatický, od podstatných motivů osekaný; takový je (asi na delší dobu poslední) zfilmovaný Hrabal. 30% Zajímavé komentáře: Tsunami_X, kiddo, Nathalie, Radek99, Cervenak, Bluntman, Davson, liborek_, Aiax, numi (18.10.2008)

Knihu jsem nečetl, proto je můj pohled jednostranný... A zřejmě z tohoto důvodu je můj názor na cestu pikolíka Dítěte za poznáním ,, je-li lidstvo potomstvo zlé, blbé a zločiné, a jestli být milionářem je ten nejsladší pocit" víceméně kladný. Nemohu mít nic proti Menzelovu přepisu, ale nemám nic ani proti jeho režii. Byl jsem schopen zde objevit krásné pasáže (slečna upijející grog), nebo obrazy žen, které Menzel zobrazuje s poetikou sobě vlastní. Stejně tak skládanka z mnoha krátkých příběhů a hlavně postav, kdy každá má svoji malou (Lábus, Dulava) či větší (Huba, Labuda) roli, na mne činila kompaktní dojmem. Ale přesto souhlasím se všemi názory, že toto dílo nepatří k Menzelovu vrcholu. Ale i kdyby ve mne zůstala při vzpomínce na tento film jen touha vyzkoušet, jestli je lepší zasypat ženu květinami nebo penězi a jak to vypadá u Rajských, nepovažoval bych to za málo. (05.01.2008)

Dvanáctiletý režisérský půst. Třiadvacetiletá odluka od posledního vlastního zfilmovaného Hrabalovského díla. Desetileté tahanice a extempore s proutkem na MFF v Karlových Varech. Říkal jsem si, stálo Jiřímu Menzelovi tohle všechno opravdu za to? Mohu říci, že stálo. Knižní předlohu jsem četl a proto jsem se obával toho, co nakonec vznikne. Naštěstí jsem se obával marně. Ač pan režisér záměrně vynechal některé scény (celou postavu Dítětova debilního syna a zejména jeho téměř kultovní zatloukání hřebíků), konečný výsledek je nejlepší možný. Z filmu snad z každé scény čiší Hrabal a Menzel (téměř) jako za starých časů. Ač v pokročilém věku, přesto dokáže převálcovat devadesát procent toho, co se dnes u nás natáčí. Obsazení Bulharského herce Ivana Barneva se mi zdálo zprvu zbytečné (copak u nás není nikdo, kdo by ho mohl zahrát?), ale nakonec, proč ne?! Oldřich Kaiser mi do své role seděl, i když jsem si na kontrast představitelů mladého a starého Dítěte musel chvíli zvykat (Oldřich Kaiser měl vždycky do árijce daleko, ale kdo jej nezná, tomu to v případě šedovlasého Kaisera nepřijde nijak podivné). Marián Labuda, Martin Huba či Josef Abrhám jsou přesně typově přesní svým literárním postavám. "Obsluhoval jsem anglického krále" se své knižní podobě samozřejmě nevyrovná. Jiří Menzel dokázal, že je pořád výtečný filmař, i když jeho zatím poslední dílo nedosahuje kvalit svým mnohým dílům. Ale v každém případě se jedná o vynikající adaptaci vynikající knihy, jeden z našich nejlepších polistopadových filmů a nejlepší tuzemský film minimálně za posledních pět let. 90%. (19.10.2008)

Hrabal na všechny způsoby - nic, co by mi přidalo na zdraví. Tím spíš sofistikovaně se tvářící product placement, z něhož je patronát TV Nova cítit na sto chmelových honů. Hodnocení navýšily skvělé Březinovy notičky, které jako milovník kvalitní filmové hudby ignorovat nedokážu. Douška na konec: je zajímavé, jak se s přibývajícími zářezy stává prakticky všechno, na co si v tomhle filmu ukáži, více a více průstřelným. Momentálně oškubaných 2,5*. (07.04.2007)

Krátce řečeno: Noční můra Laury Mulvey. Obšírněji řečeno: Jiří Menzel je chlípný prase. Vlastně se není čemu divit. Do sedmačtyřiceti žil s maminkou, a ta mu prosím chystala snídaně do postele. Ženil se pozdě, protože mu staromládenectví bylo pohodlnější, teprve v roce 2004 s o čtyřicet let mladší studentkou Olgou Kelymanovou. Rád křížil paže na prsou, anebo vsouval při natáčení jednu ruku napoleonsky mezi knoflíky kabátu... a oddával se zhoubné neřesti onanie, či preferujete-li hovorovější češtinu, honil tágo. Na sex jako takový ve filmu nikdy nedojde, poněvadž s tím, jak odolával Menzel ženitbě, závažně pokulhával i jeho pohlavní život. Žena byla a je Menzelovi nedosažitelným barvotiskovým obrázkem. Radikální feministky upozorňují na to, že slast pohledu na barvotiskové obrázky, skopofilie, je jedním z hlavních požitků, které film divákovi nabízí. Vztah k pohledu se ale liší podle pohlaví. Feministky mluví převážně o tzv. mužském pohledu, pro který je podle ní film vystavěn. Mužské postavy jakožto zástupci diváka jsou nositelé pohledu zaměřeného na ženu-obraz, charakterizovanou právě svým bytím-pro-pohled. Zjednodušeně řečeno, divákův voyeurismus a sadistická touha zmocnit se obrazu ženy na plátně jsou uspokojovány identifikací s hrdinou příběhu, kterému je takovéto zmocnění dovoleno. Není jím zde ovšem číšník Jan Dítě, nýbrž a přednostně režisér sám. (17.11.2009)