Pád

Další z filmů, jejichž kvality končí u traileru. Slibované krásně záběry sice nechybí, ale bohužel musím konstatovat, že to je tak všechno, čím může The Fall člověka ohromit. Zraněný kaskadér Lee Pace tu vypráví malé holčičce v nemocnici příběh o pěti podivně oblečených manících (nechybí ani Charles Darwin v děsně obskurním kožichu a s opičím přítelem), kteří putují pěknými krajinkami, aby se na konci pokusili zabít zlého Governora Oidiuse a popravdě jsem měl co dělat, abych ty dvě hodiny vydržel. Příběh jako takový postrádá napětí, akčních scén je poskrovnu (a nejsou nijak úžasné) a celé to působí neskutečně na efekt, přičemž se ve druhé půlce nešetří stupidními hláškami a všechno spěje k dost slabému konci, který se mě možná snažil naplnil nějakými těmi emocemi, ale zoufale se mu to nedařilo, protože jsem tu "osudovost" přestal Tarsemovi žrát třicet minut před ním. Nechápu, co na tom filmu Amíci vidí, protože dle mého názoru Tarsem nový Gilliam nebo Aronofsky rozhodně není. (27.08.2008)

Prolínačka se smutnou realitou kaskadéra byla hezká, stejně jako úžasně zahraná bezelstnost malé holčičky. Hlavní pozitivum pro mou subjektivní maličkost je ale jinde - v hezky vyjádřené dětské představě vyprávěného příběhu, který je vlastně jen osobními bolístkami podpořenou splácaninou bez hlavy a paty. (14.01.2011)

Kdepak, krásné manýristické záběry nejsou všechno, Tarseme... Pád zkrátka nedrží pohromadě a postrádá něco jako napětí a nějaký důvod, proč se na to dodívat do konce (mimo zmíněné naaranžované záběry). Hlavní hrdinka je mimořádně otravná. Se sebezapřením se vyšplhám na 5/10, ale dál fakt ne. A nepomůže tomu ani efektní záběr na Karlův most. (20.08.2011)

Dokonalá kompozice, fascinující imaginace a láska k filmu, to jsou složky, které tu tak umě mísí Tarsem Singh. Už jenom pro scény z nemocnice v Los Angeles, které se odehrávají ve 20. letech, bych Pád milovala, protože herecký koncert Lee Pacea a Catincy Untaru je něčím výjimečným... Ale nádherné na tom všem je, že tohle je pouhý začátek. Epická pohádka, kterou Roy vypráví Alexandrii si v ničem nezadá s vyprávěním barona Prášila. Dětská imaginace je pak klíč k jeho pochopení. (22.02.2012)

Zvláštní propojení fantazie pětiletého dítěte a dospělého muže, odhodlaného skoncovat se svým tragickým osudem. Střídání dětsky naivních představ s často až epickými výjevy kruté pomsty i zoufalých gest natropilo asi víc škody, než užitku, a prolínání s nemocniční realitou tříštilo pozornost, chválou však nemůžu šetřit v případě až terapeuticky působících, kouzelně nasnímaných obrazů těch nejkrásnějších míst světa, nenásilně zasazených do děje. (23.01.2010)