Příběh kriminálního rady

Luděk Munzar je zkrátka jedno z es české herecké školy. K tomu talentovaný Saša Rašilov a rodinné napětí drobnými epizodami a střety vyeskalované do totálního vrcholu. Pátrání obecně se příliš nevyvíjí a jediné, co se tak vyvíjí, ač ne příliš pozitivním směrem, je spor mezi otcem a synem. Skoro typická Kleinovská studiová detektivka. Jen musím přiznat, že závěr mi přišel více než zjednodušený a podstatně banální a docela mě zklamal. Jinak herecké výkony na maximum. Ale ten konec ubral TV snímku hvězdu. (27.03.2018)

České televizní psychologické drama natočené podle stejnojmenného románu L. Fukse, v němž zkušený kriminální rada Heumann pátrá po několikanásobném vrahovi dětí. Samotné vyšetřování tohoto ohavného zločinu není však stěžejní složkou díla, neboť hlavní část příběhu se věnuje vznikajícímu konfliktu mezi kriminálním radou, jakožto chladným a direktivním otcem a jeho dospívajícím, avšak nedospěle se chovajícím synem Vikim. Despotického otce ztvárnil L. Munzar a jeho syna, snažícího se vymanit z jeho vlivu, zahrál S. Rašilov ml. Jejich neshody, jak se ukáže v mrazivém závěru, budou mít mnohem větší následky, než si divák mohl vůbec představit. V dalších rolích se ukázal policejní komisař J. Satoranský, komorník Josef J. Skopeček, služebná Betty V. Zawadská a dopadený vrah, šílenec R. Hrušínský ml., jenž se ve svém chorém mozku domníval, že dětství je jediné, co v životě za něco stojí, a proto děti rovnou vraždil. V zajímavé roli Vikiho bohatého spolužáka Baryho se objevil M. Preiss. Do malé, téměř zbytečné role důstojníka na odpočinku Seibta byl obsazen E. Cupák. Ze zpětného pohledu považuji za velmi zajímavý dialog mezi Vikim a ubohými rodiči poslední dětské oběti V. Galatíkovou a L. Frejem. Zfilmování Fuksova románu režisérem D. Kleinem mě velmi zaujalo, zejména závěr, kdy se ctěný kriminální rada před důchodem snaží za každou cenu zabránit pošpinění svého jména, byl přímo šokující. Naprosto nečekané zakončení snímku a ledová tvář pana Munzara mě přesvědčily, abych přistoupil k nejvyššímu hodnocení. (04.12.2018)

"Jsou věci, před kterými člověk neuteče." Kriminální rada Heumann, kterého svým vcelku typickým způsobem ztvárnil Luděk Munzar, se touto myšlenkou řídí až do samé krajnosti. Případ, který začíná jako klasická detektivka o deviantovi vraždícím děti, se tak postupně mění v mrazivé psychodrama o vztahu rady Heumanna s jeho synem Vickim. Nelze přitom nepoznat, že předlohou tohoto televizního snímku je román Ladislava Fuchse (26.11.2017)

Knižní předloha bere dech, toto zpracování veškeré iluze. Vůbec mi nevadí „televizní“ provedení, vadí mi mizerný scénář. Všechno, v čem je knižní předloha tak geniální, je úplně pryč, a naopak přibyly věci, jejichž smysl mi naprosto uniká. Zároveň se ale inscenace od knihy nevzdaluje natolik, aby působila jako volně inspirovaná, v některých aspektech se předlohy drží velice přesně, takže ve výsledku na mě působí dojmem „jedna pani povidala, že to četla“. Bez velice slušných hereckých výkonů by to byl úplný odpad. Jen se nabízí otázka, jakou sázku museli zúčastnění prohrát.. (23.05.2014)

Kdo čekal adekvátní převedení knihy na obrazovku (televizní formát ze zpracování čouhá na sto honů, možná by spíš bylo na místě (dnes už nepoužívané) označení "televizní inscenace", protože exteriérů je jako šafránu a asi se nepletu, že i Brikciovo začení (mimochodem natočené neuvěřitelně amatérsky) se odehrálo v kulisách, i když to je jen dílčí problém. Daleko větší potíž mám s obroušením všech vztahů do bakalářské podoby. Scénáristka Zelenková udělala z Vikiho rozmazleného spratka, jehož usměrňuje nejen otec, komorník, ale v rozporu s knihou dokonce Barry; z rady Heumanna se stal místy i sympatický člověk a rozhodně ne despota, jak tvrdí distribuce. (Luděk Munzar rozhodně nebyl špatná volba, ale ze scénáře nemohl dostat víc. Škoda, má představa rady Heumanna má blíž k Munzarově komisaři Kieslovi ze Zlé krve než z tohoto bakalářského provedení.) Za své vzal i (v knize víceméně tušený, leč nepřehlédnutelný) vztah Vikiho a Barryho, který naznačoval víc než pouhé přátelství; nebyla zpracována vzpomínková pasáž, která dává nahlédnout, co (kromě jiného) formovalo jednání kriminálního rady k ostatním. Postrádala jsem absenci písně Grety Garone na úkor naprosto zbytečného rozhovoru Vikiho s Knippsenovými a neorganické snahy Barryho o vzkříšení manželství svých rodičů, kteří se v knize vůbec nerozvedli. A tam, kde Fuks nechává na čtenáři, aby si sám dosadil a pospojoval všechny informace, předkládá divákovi televize polopatický výklad, a nejen to: z blíže neurčené země se stává konkrétní Rakousko. Fuksovo tajemno i obojakost výkladu jsou pryč. Škoda. (04.01.2014)