Grindhouse: Planeta Teror

Auto zabiják od Tarantina sem sice ještě neviděl, ale Planeta teror je strašnej masakr. První třetina je ještě taková pomalejší, kde Rodriguez seznamuje s dějem a představuje hlavní postavy, ale už i tam je poznat, že Rodrigezovi se fak povedla navodit ta atmosféra starejch béčkovejch hororů, ale pak už to Robert nevydrží a servíruje jednu krutou a děsne hustou scénu za drhou ve stylu slasherů 70-80 tých let, kde stříkaj litry krve, všudě lítaj střeva hlavy, ruce a prsty a do toho hlavní postavy házej drsný a děsně vtipný hlášky. Sice to Rodriguez už koncem filmu celkem přehání, ale taková scénka s naklaďákem na mě určitě nějaký stopy zanechá, ta byla jak z carmageddonu, ale ještě drsnější. Rodriguez si mě svým dílem prostě získal (24.08.2007)

Planeta Teror je lehce o něčem jiném, ale vesměs je to hlavně planeta Grindhouse, která ukazuje, že v hlavě Rodrigueze a Tarantina není něco v pořádku a tenhle film je toho dost zdárným příkladem. Stačí se podívat na obrázky, zde na čsfd, a člověk si hned uvědomí, že toto není kdejaký filmový zážitek. Tohle je totiž ten dost možná nejlepší zážitek, co se týče béčkového filmu, že Rodriguez to tak natočil, jako počest béček, a přehání kde může. To přehánění se pak zobrazuje například ve scéně, kde holka má místo nohy kulomet a střílí s tím na nepřítele. Je to prostě blbost, která má být zábavná, ale mně to tak prostě nepřišlo. (11.09.2009)

Grindhouse, část druhá. A jednoznačně zábavnější (nehty na levačce vydržely). Drsnější, krvavější, hustější. Měl jsem možnost nakouknout Robertu Rodriguezovi přes rameno, když psal scénář - nikomu to prosím Vás neříkejte, měl to na 4 řádky, ale to skoro vůbec nevadí. Hlavně, že je před kameru přihráváno nekonečné množství zmutovaných klátivců s krvavými jebáky velikosti pingpongového míčku a že je hlavní hrdinové mohou porcovat střelnými zbraněmi, automobily nebo vrtulí vojenské helikoptéry. A že jsou ústřední postavy výborné, i když v ani jednom případě ne tak cool, jako byl Kurt Russell v Death Proof. Michael Biehn střílí trefné hlášky plné černého humoru, Freddy Rodríguez předvede špičkovou akrobatickou sekvenci s noži a Rose McGowan dovede spojení ženskosti a brutality k dokonalosti. Film je zaplněn šílenými nechutnostmi, takže po dvaceti minutách se možná někdo z Vás odporoučí se slovy: "A velebnosti, du blejt!" Jo a Quentin Tarantino je úchylák! (11.10.2007)

Velmi rád bych řekl, že Rodriguez povýšil brak na umění, ale opak je pravdou, on ponížil umění na brak. Příběh je naprosto zhovadilý a pan režisér se od tohoto faktu snaží odvrátit pozornost nadsazenými přestřelkami, drsňáckým chováním postav, výbuchy, cákanci krve, slizem, říznou hudbou a podobnými formálními hrátkami. V mém případě se mu to ovšem dařilo jen asi prvních pár minut a pak zase až posledních pár minut. Dá se namítnout, že Rodriguez stvořil přesně to, co chtěl - podřadné béčko oblečené do velmi zručně ušité nablýskané áčkové róby. Dá se ale i namítnout to, že s jeho talentem je odsouzeníhodné již to, že právě tohle chtěl. (02.09.2007)

Za prvé nejsem příznivcem žánru, za druhé kdyby Rodriguez natočil skutečně dobrý film, byla by první část věty zbytečná. Nejsem ani příznivcem westernu, ale Tanec s vlky nebo Mrtvý muž mě dokázaly nadchnout, což se Rodriguezovi s jeho výletem do splatterpunkových vod v žádném ohledu nepovedlo. Hrozně nemám rád dělení žánrů na vznešené a podřadné, téměř vždycky to zavání snobstvím a maloměšťáctvím. Splatterpunk je snad jediným subžánrem, který se dá už z principu jako celek bez mrknutí oka zařadit mezi poklesnou tvorbu. Záměně totiž rezignuje na tradiční estetické hodnoty a je na to dokonce hrdý. Natočit kvalitní parodii příslušného žánru je pochopitelně možné za splnění několika podmínek: 1. musím důkladně znát to, z čeho si střílím 2. měl bych ten žánr mít rád 3. musím mít k příslušné látce odstup a nadhled 4. znám velmi dobře řemeslo 5. jsem vysoce kreativní Za příklad filmů, kde jsou všechny body naplněny, může posloužit třeba série Spielbergových filmů o Indiana Jonesovi neb, pokud si chceme hrát na našem písečku, Limonádový Joe aneb koňská opera či Adéla ještě nevečeřela. Ve všech zmíněných případech scénáristé a režiséři vycházeli z toho nejpitomějšího, co se v dané produkci vyskytuje a dokázali to přetavit v něco navýsost chytrého, zábavného a dokonce umělecky hodnotného. Ty filmy baví všechny bez rozdílu, i ty, kdo by o brakové předlohy často nezavadili ani omylem. Planeta Teror pobaví hlavně žánrové fanoušky a pak ty, kteří jsou okouzleni svým prvním setkáním se splatterpunkovým stylem. Rodriguez totiž splňuje jen body číslo 1, 2 a 4, odstup evidentně nemá a není ani dostatečně kreativní. Nepochybuju, že má v dané oblasti hodně nakoukáno a že chtěl co nejvěrněji napodobit zvrácenou atmosféru svých oblíbených filmů. Jenže to ke kvalitní parodii nestačí.. Stejně jako nestačí řada vtípků rozdílné kvality. Běžný divák neocení přítomnost Tarantina ani odkazy k některým žánrovým "skvostům". Film má hluché pasáže, je plný kreténských dialogů (ty totiž v chytré parodii mají kreténsky jen vypadat, měla by se za tím skrývat "druhá lajna" - snad jediný moment, kdy se tomu Rodriguez přiblížil, byl Willisův výstup ve skladišti), režisér nedokáže vyvolávat a udržovat napětí a tak by se dalo dlouho pokračovat. Suma sumárum, je to často stejně blbé jako to, co chtěl autor parodovat. Třikrát jsem se usmál, dřevěná noha mě pobavila a na lepé tvary dívek v čele s Rose McGowan byla radost pohledět, ale na dobrý film je to celkově zatraceně málo. Celkový dojem: 35 %. (27.08.2009)