Faunův labyrint

V kom nezůstal kousek dospívajícího dítěte, toho mytický Faun do svého temného labyrintu nejspíše nenaláká. Uniknout před krutou realitou do mnohdy ještě krutějšího světa fantazie, kde se však na rozdíl od našeho pokřiveného světa považuje nevinnost a odvaha - to dokáže jen nepopsaný list v podobě dětské duše. Jen se přiznejte, kdo někdy nezatoužil nakreslit si křídou dveře jako Ofélie..? Precizní práce pohádkáře Guillerma. Stvořil film, na který se nedíváte vy, ale on se dívá na vás.. (25.03.2009)

Faunův labyrint mě dokázal nadchnout snad v každé minutě. Už dlouho mě nic natolik nepřekvapilo a nejde jenom o nadšení z čehosi vymykajícího se z běžné hollywoodské šedi. Labyrint není jenom jiný, on je i skvělý. Nenapadá mě film, ke kterému bych jej přirovnal. Nenapadá mě totiž žádný film, který by tak mistrně skloubil fantasy pohádku se syrovým válečným dramatem. Guillermo del Toro dokázal, že oplývá opulentní imaginací, a dokáže s ní zacházet mnohem obratněji než takový Tim Burton. Nadreálné výjevy jsou nám servírovány v menších dávkách a nikdy nepůsobí samoúčelně. Do poslední minuty není a ani nemá být jasné, který ze dvou světů je pro příběh důležitější. „Alenkovská“ návštěva říše divů je pojata s podstatně větší mírou invence než kdy dřív, pointu lze chápat přinejmenším dvěmi způsoby a teprve při zpětném pohledu plně doceníte všechny vrstvy tvořící ve finále příběh, jenž dokáže zasáhnout na těch nejcitlivějších místech. Zpočátku vám asi mnoho věcí nebude dávat smysl, ale nechtějte odpovědi logické a nechtějte je hned. Nechte se postupně vtáhnout do fascinujícího světa na pomezí snu a reality, dobře sledujte a pečlivě naslouchejte. Ale proč vám to vlastně říkám, Labyrint nepotřebuje příručku k použití. Prostě naberte odvahu a vstupte do něj. Je těžké vyjít nepoznamenán. 95% Zajímavé komentáře: Superpero, mm, Desperado, stration, Amadeo (03.03.2007)

Mexický režisér Guillermo del Toro zjevně staví na piedestal synkretický tvůrčí přístup - skloubení dvou racionálním pohledem zcela nesouvisejících příběhových rovin, světa nehostinných reálií Frankova diktátorského Španělska a fantazijního světa pradávného antického či mediterianského mýtu docílil těžko myslitelného - povýšil obě dějové a významové roviny, které by samy o sobě byly jen jedněmi z mnoha variací téhož, na homogenní a komplexní velice osobitou uměleckou vizi... Ona osobitost je jistě na místě - ve Faunově labyrintu najdeme typické propriety del Torových filmů - fascinaci obrazem, fascinaci uniformou, fascinaci dobou druhé světové války a jakousi černou magií a mystikou fašistických elit (vzpomeňme na Hellboye), fascinaci světy pohanských mýtů... Tak právě Faun, Pan, Satyr či Silén, do jehož labyrintu nás mexický režijní mág zavádí (jehož podoba se mimochodem stala předobrazem středoevropského a zvláště německého zpodobení ďábla), toto přírodní božstvo spjaté s lokalitou lesa (,,bylo to v dobách, kdy les byl ještě mladý...") bylo původně v naračním světě mediteriánů chápáno jako bytost pozitivní, křesťanství ho však vytlačilo do sféry démonické, negativní. Už tahle konotace naznačuje, že Guillermo del Toro nechápal svůj fantaskní příměr jako pouhou variaci na surreálný svět Carrollovské Alenky za zrcadlem. Del Torova narace má hluboké kořeny v lidském podvědomí, čerpá a těží z archetypů a předkřesťanských fabulí... Propojení dvou světů, které toho mají na druhý pohled až překvapivě mnoho společného - z tíživé reality jednoho z nich je třeba utíkat do druhého (staroitalský bůh zemské úrody Faun(us) ne náhodou chránil lidi před vlky...), ten druhý zase nabízí symbolické obrazce světa prvního (tvor požírající děti, kořen mandragory coby zárodek lidské bytosti...), společnou styčnou plochou je i lokace lesa či metafyzické finále celého snímku... Zcela samostatnou kapitolou je del Torovo formální zpracování - vizualizace obou světů Faunova labyrintu je natolik originální a svojská, že se jen těžko hledají příměry. Mimo své dřívější tvorby se snad dá jeho imaginace připodobnit k fantaskním hraným i animovaným vizím Tima Burtona, Darrena Aronofsky či, zvláště té nepovedené Grimmovské, Terry Gilliama... Ti všichni točí pohádky pro dospělé, Faunův labyrint chce ale umožnit divákovi okusit ten dávný předracionální pocit z života v mýtickém světě, který se v dnešní pohádce už jen matně a nejasně odráží... Podobné filmy: Hellboy 2: Zlatá armáda, Hellboy, Princ bez království / Devil, Hvězdný prach, Beowulf, Kletba bratří Grimmů (09.11.2007)

Hezký film, ale nechápu jeho vynášení do nebes, když Del Toro natočil už dávno to samé. Zatímco Ďáblovu páteř moc lidí nezná, Faunův labyrint sbírá Oscary a v zámoří se o něm vypráví jako o filmu desetiletí, kteroužto rétoriku do velké míry přebrala i domácí média. Přitom Faunův labyrint je v mých očích doopravdy tím samým v bledě modré barvě, a to doslova. Jásá se tu nad učesanější (čti nudnější, leč populárnější) variací na dávno vyslovené, v níž se z Del Tora stává docela obyčejný pohádkář, který přišel o svoji hrubší podstatu. Ta se vtěsnala jen do pár brutálních scén. A to je málo. V nitru zůstalo u uhlazeného a neškodného příběhu o děvčátku, které když se bude hezky chovat, přitulí se zase k mamince. Pche. Hellboye na ně! (18.08.2007)

Dvě hvězdičky za silný emoční pocit, i když bych ho nejraději vyměnila za úplně jiný emoční zážitek, a to za takový, ze kterého bych měla radost a ze kterého bych mohla nějakou dobu čerpat ... Nijak zvlášť se mi nelíbil příběh, ani hudba, prostě vůbec netuším proč tento film má tolika kladných hodnocení ... Co je tak uchvacujícího na zfilmovaných detailech vraždění, nenávisti ... Na konci bylo vše jasné, jak to s tím fantasy světem vlastně bylo ... (03.05.2013)