Hellboy 2: Zlatá armáda

Na pětaosmdesátimilionový budget předvádí del Toro neskutečně výpravné divadlo, kde se však poněkud ztratil samotný děj. Pryč je ta vypiplanost prvního dílu, kdy zaláskovaný ‚rudoch‘ trousil suché hlášky a v temných uličkách to sem tam nabančil jiným monstrům. Jde to sice do hloubky jakés takés mytologie, jen by si k tomu del Toro musel vzít ještě půlhodinu navrch, aby celý ten kolos opravdu válel a ne jenom skákal z místa na místo, aby to všechno sfouknul za dvě hoďky. Naštěstí je to pořád dělané s tou zanícenou tvůrčí láskou k látce a celé to tu dobu příjemně baví. Slabší 4*. PS: Věřím, že pod Jacksonovým patronátem bude Hobit neskutečná pecka. (19.09.2008)

Oproti místy táhnoucí se jedničce jednoznačný krok kupředu jak ve scénáři, tak filmařském umu. Del Toro naštěstí pochopil, že vyprávění striktně Hellboyova příběhu je po pár minutách patálií s Liz a slizkými potvorami docela nuda, a tak si malinko pohrál i s mým oblíbeným Abem, jenž se svým modravým kukučem a tělesnými grimasami (jestli něco takového existuje;) Douga Jonese strká do kapsy nejen Perlmana se Selmou, ale i nově příchozího hláškaře Johana. Jasně, občas to připomíná jízdu po děravých českých silnicích a Del Torovi příliš nevychází začleňování HBho "průšvihů" do lidské společnosti, ale akční scény jsou excelentní a závěrečná bitka by mohla stát mnohým příkladem v invenci i efektnosti. Nechápu, jak mohl Del Toro něco takového natočit za 90 milionů a zajímalo by mě, jak by si poradil se třetím dílem Transformers. ;) (11.08.2008)

Přepálená maškaráda, ve které se Hellboy ztratil. A po které se Hobita docela dost bojím. Del Toro pořád umí akci, jeho filmy vypadají tak dvakrát dráž, než kolik doopravdy stojí, a nedělá mu problém za sebe skládat scény vtipné i magické... ale tentokrát to nejde příliš dohromady a vyprávění (místy dost připitomělé a poslepované) pěkně drhne. Jednička byla subtilnější a díky tomu měla větší tah. Tady se sice objeví asi milion a pět potvor, sám hláškař v rudé mezi nimi ale zaniká. A spolu s ním vyprchávají i všechny ty motivy, které určitě šlo rozehrávat stejně osudově jako v Temném rytíři. Del Toro ovšem na rozdíl od Nolana zvládl jen fragmenty - film jako celek se mu rozklížil v nákladnou přehlídku masek, jejíž vnitřní dramatičnost vyšumí nepříjemně rychle. V hlavě zůstane spíš šašek Krauss a pár fórů pro děti do dvanácti let, než červený superbouchač, kterým Hellboy před pár lety byl. (11.08.2008)

"Agente, vím, že mě nemáte rád, ale já vám můžu vzít odznak. - Žádnej nemám." Rudý hláškař se "diskrétně" vrátil na scénu a s ním všechny klady i zápory prvního dílu. Kdo má rád hromady vyfantazírovaných potvor, tak si může v klidu přidat libovolné množství hvězd. Ty tři moje jsou jen a jenom za hlavního hrdinu. (18.04.2016)

Hellboy 2 vznikl coby syntéza Hieronyma Bosche, Julese Verna, George Lucase a dvou subžánrů fantasy – té Gaimanovsky městské (trollí i elfí podzemní města odkazují na Nikdykde) a Barkerovsky temné (dark-fantasy romány Utkaný svět a Imagika). ____ S filmem se pojí jedno zásadní minus (schéma příběhu) a jedno zásadní plus (jeho výplň). ____ (-) Zcela odsunuté vyprávění charakterizuje nejlépe termín „maso na špejli.“ Neboli pochybná mytologie a zúžený rámec, který slouží jen jako nástěnka, na níž Toro připichuje všemožné atrakce v podobě akce, postav, monster a lokací (časově film navazuje, prostorově vytváří mezery a přesuny mezi místy vypouští). Jako bychom se octli v herní adventuře. Ve výsledku tudíž není důležité, kam hrdinové směřují a odkud pocházejí, ale co právě dělají. I proto hraje prim něžná romance / vtípky a „práce“ je odsunuta stranou (protože o ní zas tak nejde). A i proto si Toro může dovolit tak banální vypravěčské finesy, jako že poučená postava vysvětluje něco té méně poučené, i když ve skutečnosti jsou veškeré informace směřovány divákovi. Tak jako v Temném rytíři, i film Hellboy 2 je vysoce „komunikativní“, zahušťuje příběh událostmi, ovšem stále jsme na poli „nižšího žánru“ (akční fantasy komedie). Tudíž se nelze divit, že film tak rychle vyšumí z hlavy. _____ (+) Monstra jsou nejen skvěle nedesignovaná, ale i rozpohybovaná, zapojená do procesu dění a nedosti na tom ovládají blade-ovské kung-fu. Je to dané tím, že Toro se o hardware a next-gen CGI éru nezajímá, pokud to není nezbytně nutné. Naopak si libuje v organických a přirozenějších „soft“ texturách. Jako by s těmi monstry, či spíše beautiful freaky, chtěl být přímo na place a zdráhal se čekat, než mu je grafici vyjedou z počítače. (17.08.2008)