Berlínské spiknutí

Ne, Berlínské spiknutí není „klasický film“ á la Casablanca, pouze si ho současné hollywoodské talenty pokusily pro vlastní potěšení oživit. Dneska se jinak hraje, používá se odlišný materiál, rozdílná technika a filmy už zpravidla nepíší relativně anonymní kolektivy scenáristů, z nichž každý umí nejlépe jeden typ scén a společně složí úžasný film. Steven Soderbergh a jeho parta by se mohli snažit všechny tyto aspekty doslovně napodobit, ale neudělali to. ___ Berlínské spiknutí klíčuje současné herce do dobových dokumentárních filmů, zachycujících katastrofální podobu poválečného Berlína. Za mnohem zajímavější ale považuji, jak film vedle přesvětlených exteriérů z původních dokumentárních materiálů nabízí jako střet kontrastně osvětlované interiéry, kde tváře herců vystupují ze tmy a každý prostor je ostrými přechody mezi světlem a stínem tříštěn na fragmenty. To je navíc posíleno řidším využíváním ustavujících záběrů, což jsou velké celky, které divákovi umožňují udělat si na začátku scény přehled o prostoru, kde se odehrává. Jde o osvěžující moderní přístup, jak vyřešit problém s proměnou materiálů, a přitom posílit atmosféru nejistého světa asociujícího filmy nazývané noirové – což byly často zároveň filmy založené na lehkém rozbíjení klasického vyprávění. Uvědomělé odkazy ke Casablance (výjezdní doložky, závěr u letadla) nebo Zahraniční aféře (americký voják a tajemná žena v Berlíně) mají jen mást, což pro současného diváka, zvyklého na mnohem sevřenější a rytmizovanější vyprávění, může být samozřejmě iritující. Z jeho pohledu se ve filmu vlastně nic neděje (Cloooney např. jen chodí po Berlíně, ptá se různých lidí na různé věci a občas mu dá někdo přes hubu…). Všechno dění „nyní“ tak má jen odhalovat dění „dřív“ a pointa v tom, že Berlínské spiknutí chce nebýt tzv. dobře vyprávěný hollywoodský film, nýbrž nabourávat zavedené s podobnou rozkoší jako ony dávné (často béčkové) noiry. Tomu ostatně napovídají i herecké volby zúčastněných, kteří pečlivě udržují moderní styl a ačkoli by evidentně dokázali hrát „dobově“, okázale si pouze hrají na „jiné hraní“. Co je esteticky zábavnější? Kopírovat dávnou éru, nebo ji potměšile parafrázovat? Filmová forma Berlínského spiknutí reprezentuje druhou možnost, a tak pokud na hru/podraz přistoupíte, musíte se snažit a přizpůsobovat jí navyklé divácké vzorce. Dost možná je to podnětnější než prskat, že takhle se to přece dělat nemá. Možná nemá. Ale v tom je ten vtip. [2007] (03.10.2015)

Jaký má smysl natáčet v současnosti film jako ze čtyřicátých let? Kromě potřeby dokázat si, že na to mám? Soderbergh dokonale napodobuje styl amerických filmů z poválečného období, ale jaksi ignoruje skutečnost, že styl není všechno. Natočil si svůj vlastní užvaněný film-noir, zasazený do rozbombardovaného Berlína a (nejenom) plakátem připomínající Casablancu. Hlavním problémem Berlínského spiknutí je jeho obrovská zahleděnost do sebe. Ani herecká účast tří současných hvězd a brilantní stylistická stránka nedokáže zamaskovat samoúčelnost celého počinu. Blanchettová, Maguire, Clooney – prostor pro vyprávění postupně dostanou všichni tři, nejde však o pohled na tutéž událost ze tří různých úhlů. Každý z nich obohacuje příběh informacemi, které ten druhý (třetí) znát nemohl. Bohužel, výsledná mozaika není moc zajímavá a žalostně ji chybí silnější pointa. Zamotaný děj nenabízí krom brzkého odstranění jednoho z hrdinů žádné překvapení a záhy se zvrtne ve zdánlivě nekonečnou sérii nijak objevných dialogů. Tajuplně ponurá atmosféra filmu-noir není příliš hmatatelná a do děje ji nevnáší ani George Clooney, jenž prostě není obdařený podobným šarmem jako takový Humphrey Bogart. Mrzí mě, že jde ve výsledku o film bez chuti. Mrzí mě to kvůli Soderberghově kameře, Soderberghovu střihu (v obou případech je v titulcích uveden pod pseudonymem) a především kvůli Cate Blanchettové. Její uhrančivý pohled, chladnost a smyslnost, ji společně s ohromným talentem pro charakterní herectví staví na úroveň Lauren Bacallové, Ingrid Bergmanové nebo Avy Gardnerové. 60% Zajímavé komentáře: Damiel, elle, Sofia (27.01.2008)

Soderberg si jde opět vlastní cestou a nehledí příliš na diváka. Ostatně není to poprvé, jenže tentokrát si příliš nepohráva s pojmy šokující, umělecký či intelektuální. Nejspíš pro vlastní potěchu si natočil válečnou noirovku, co o to, že černobíle, je to práce precizní, ale ten děj... líně a nevzrušivě se plazící, průhledný ač schován za háv překombinovanosti. Sem tam nějaké to rýpnutí do všech stran, sem tam překvapující otevřenost (ano, to je ten zásadní rozdíl mezi rokem 2006 a 1946: naturalismus sexus a výskyt slova fuck, ve všech jeho významech a formách). No vzhledem k tomu, že prvních 20 minut jsem obdivovala řemeslnou stránku věci, další dvacet minut čekala nějakou zajímavou dějovou konstrukci a zbývajících 50 minut jsem se nudila, není to u mě za víc jak 55%. (26.01.2008)

Asi před rokem jsem viděla plakát k tomuto snímku, který odkazoval k filmu Casablanca. Na budoucí realizaci jsem se proto moc těšila.. Výsledné dílo celým příběhem, jednotlivými scénami i momenty ke Casablance odkazuje, ovšem zdaleka nedosahuje působivosti a osudovosti svého vzoru. Příběh mě nedokázal zasáhnout, upřímně musím přiznat, že jsem se chvílemi skoro nudila.. Nejen z nostalgie ke klasickému hollywoodskému filmu ovšem samozřejmě oceňuji skvělé vizuální pojetí a Cate Blanchett je úžasná a charizmatická jako vždy.. Z úcty ke Casablance ovšem nemůžu jít pod čtyři * .. (08.09.2007)

Film Stevena Soderbergha, které i přes přítomnost velkých hvězd stojí mimo hlavní proud, vzdává hold noirovým filmům 30. a 40. let. Snímek pečlivě rekonstruuje styl svých vzorů použitím černobílého materiálu, ostrého svícení, zadní projekce a dobových kamerových technik, ale i důrazem na noirem ustanovený kult kouření a pití. Film však není jen formální hříčkou, ale nese i silný příběh, v němž ležérní hrdina poznává nejednoznačnost světa. Doba konce světové a začátku studené války ukazuje, že morálka je věcí kompromisů a úhlu pohledu. (19.08.2008)