Režie:
Nadine TrintignantKamera:
William LubtchanskyHudba:
Michel PolnareffHrají:
Catherine Deneuve, Marcello Mastroianni, Dominique Labourier, Marie Trintignant, Edouard Niermans, Charles Gérard, Catherine Allégret, Serge Marquand (více)Obsahy(1)
V tomto psychologickém dramatu s autobiografickými prvky se autorka odvážně rozhodla divákům svěřit s vlastním traumatem z nečekané smrti nejstarší dcery Pauline. Aby posílila autenticitu příběhu ponechala navíc oběma hvězdným hlavním představitelům (Catherine Deneuve a Marcello Mastroianni) jejich skutečná křestní jména. Mladí rodiče, jimž na vzácnou nemoc zemřela dcerka, se skrývají ve svém bytě před okolním světem a snaží se v dobrovolné izolaci znovu vyvolat okamžiky svého štěstí. (Levné knihy)
(více)Recenze (17)
Asi vůbec největším lidským neštěstím je předčasná smrt vlastního dítěte, jíž je rodič proti své vůli povinen bezmocně asistovat. V případě mateřského neštěstí je následná trýzeň patrně ještě bolestnější a řeřavější než v tom druhém, otcovském. Snaha po až doslovném zaznamenání vlastního prožitku (srovnatelná i kontextem s o dvacet let starším DRUHÝM POHLAVÍM jiné Francouzky, filozofky a spisovatelky Simone de Beauvoireové, životní družkou Sartrovou), jak se to přihodilo v TOHLE, však vede místy k viditelnému rozlomení kompozice a roztříštění záměru. Nanejvýš problematický úspěch tohoto úsilí totiž bere filmu jeho vyšší umělecký rozměr a současně i všelidský rámec. To, co Trintignantová nezvládla v scénáři, napravuje v mnoha ohledech ve své režii (barevné scény-kompozice v bytě, až lyrizující kamera zabírající pařážkou la belle ville ) a výběrem protagonistů. Jak Mastroianni, tak Deneuveová hrají opravdu jako o život a způsob, jakým se posléze vyrovnávají se svým traumatem - náhodně zapomenutá fotografie ve fotoaparátu, která je oba po nekonečných stravujících měsících vrací do plného života - je rovněž působivý. Ale ani tak vynikající herci nebyli s to překlenout beze zbytku popisnost scénáře. Vidět Deneuveovou jako matku a Mastroianniho jako téměř francouzského otce se však hned tak nepoštěstí; zvlášť víme-li o jejich parterském vztahu, jehož počátky jsou zřejmě datovatelné právě do doby natáčení TOHLE. Výsledný tvar - jeden z vůbec prvních filmových feministických pohledů na souzvuk mateřství a otcovství, souzvuk párového, ne osamělého rodičovství - tak přesto nepostrádá zajímavost, která i dnes, po desetiletích, dokáže oslovit mnohé z ás. ()
Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí. ()
Dvě herecká esa, jedna tragická událost a autobiografické drama, kterým se autorka vyrovnává s vlastním traumatem. Nadine Trintignant sází v tomhle přes čtyřicet let starém psychologickém kousku na herecké legendy, které jakoby skutečně hrály o život vlastního potomka. Co ale na tom, když emočně není její drama úplně jisté, ba naopak: pusté, rozkolísané, přepálené. ()
Tak tohle mě dostalo. Silně emotivní snímek kde se Nadine Trintignant pustila do těžké úlohy předložit nám své autobiografické zážitky ze smrti vlastní dcery. Co horšího se může v rodině stát, než přijít o jediné dítě ? Určitě nic. Výborné herecké výkony Mastroianniho a Catherine Deneuve, jako by to opravdu zažívali. Přiznám se, že mi trochu vadil styl zvolené hudby, ale na závěr trochu vylepšení, takže přimhouřím oko a nechávám plné hodnocení. Snímek má co říct i po 40 letech. NEPŘESTANU MÍT RÁD TEN ČAS TŘEŠNÍ, AČ MI Z TÉ DOBY ZBYL NA DUŠI ŠRÁM. JÁ SMUTEK V SRDCI UŽ NAVŽDYCKY MÁM..... ()
Proklamovaná autobiografičnost z toho rozhodně cítit je. Catherine s Marcellem hrají výtečně. Natočené to není vůbec zle. Co tu tedy hapruje? Teoreticky vůbec nic, jen mě to ani trochu nezaujalo. Přišlo mi to emočně zcela pusté. A přitom jsem přesvědčen, že autorčiným záměrem byl naprosto přesný opak. ()
Galerie (6)
Zajímavosti (1)
- Snímek byl natočen podle osobního příběhu režisérky Nadine Trindignant. (Terva)
Reklama