Tohle se stává jen druhým

dosť mi vadilo, že Deneuve, aj keď mala hrať ženu psychicky na dne, strhanú žiaľom a prázdnotou, napriek tomu vyzerala stále rovnako krásne :) počas väčšiny filmu som si hovoril že je to len priemer, obzvlášť keď nemám v láske preexponované herectvo a umenie pre umenie.... a tento pocit sa ma pri scénach v byte zmocňoval príliš často.... bezcielné umáranie sa v nešťastí prechádzajúce až do sebaľútostného bláznovstva.... na druhej strane už počas týchto scén bol cítiť veľký zmysel režisérky pre estetiku, výtvarné cítenie obrazu a vykreslenie psychiky ženy bez konformistických klišé a fráz... a to čo ma nakoniec dostalo bol záver..... prekrásny nádych čerstvého vzduchu, absolútne odťaženie sa od traumy, pochopenie nutnosti ďalej žiť, a jedine tak nedopustiť, aby sa jej milovaná dcérka stala synonymom smútku, utrpenia, žiaľu, smrti, ale radosti, krásy, nehy a života....a to aj napriek večnej bolestnej spomienke na ňu (záverečné "foto") (18.11.2008)

Z filmu Tohle se stává jen druhým se vyklubal nevšední zážitek v působivě osobitém stylu. Osobní výpověď je silná a velice soukromá ve své pohnutce a základním impulsu. Film má svůj charakteristický styl v pečlivě vytříbeném aranžmá komponovaných obrazů, kde se přes vybranou delikatesní atmosféru výpovědní hlas stává nejskvostnější, nejprůkaznější a nejneodbytnější hodnotou a následně mohutní silou ve své bezprostřednosti a neodkladnosti. Prostředí, detaily, zvuky, slova, nálada, mlčení, výmluvné pohledy, postoje a vrcholné herectví ústřední dvojice jsou nejsilnějším, nejosobnějším i nejvýstižnějším vyjadřovacím prostředkem nitra a myšlenek autorky. Hlavní ženskou postavou originální koláže rodinné tragédie je Catherine (vynikající Catherine Deneuve) v bolesti velkolepé myšlenky antického dramatu, psychického traumatu a zoufalství hledání smysluplnosti nastalé prázdnoty. V jediný okamžik nastává pád do apatie marnosti a osamělého přijímání mučednického utrpení. Lze nalézt důvod k životu? Hlavní mužskou postavou je Catherinin perspektivní manžel Marcello (skvělý Marcello Mastroianni) v hořkosti slz skutečné životní ztráty. Jak malicherné hned zdá se veškeré lidské snažení po marnivém bohatství a společenské vážnosti. Smířit se člověk musí především sám se sebou, následně se svým nejbližšími, se společností jako celkem i s životem a jeho ranami osudu. Z dalších rolí: láskyplný Caterinin bratr (sympatický Serge Marquand), ochotná a citlivá služka Marguerite (zajímavá Dominique Labourier), či starostlivá a soucitná Sophie (Danièle Lebrun). Vyrovnávání se se smrtí vlastního potomka je již svou podstatou silné a slibné téma. Tento předložený způsob je osobitý, výrazný, působivý a nevšední. Uchvátí svou stylovou formou i obsahovou hloubkou nesmrtelného svědectví. Je to skromné, účelné, zneklidňující, akutní, prosté, velkolepé. Je to výjimečný a originální umělecký zážitek! Život obnažuje svá nejintimnější místa vnitřního světa hodnot, strachu a bolesti jednotlivce. (27.11.2016)

Asi vůbec největším lidským neštěstím je předčasná smrt vlastního dítěte, jíž je rodič proti své vůli povinen bezmocně asistovat. V případě mateřského neštěstí je následná trýzeň patrně ještě bolestnější a řeřavější než v tom druhém, otcovském. Snaha po až doslovném zaznamenání vlastního prožitku (srovnatelná i kontextem s o dvacet let starším DRUHÝM POHLAVÍM jiné Francouzky, filozofky a spisovatelky Simone de Beauvoireové, životní družkou Sartrovou), jak se to přihodilo v TOHLE, však vede místy k viditelnému rozlomení kompozice a roztříštění záměru. Nanejvýš problematický úspěch tohoto úsilí totiž bere filmu jeho vyšší umělecký rozměr a současně i všelidský rámec. To, co Trintignantová nezvládla v scénáři, napravuje v mnoha ohledech ve své režii (barevné scény-kompozice v bytě, až lyrizující kamera zabírající pařážkou la belle ville ) a výběrem protagonistů. Jak Mastroianni, tak Deneuveová hrají opravdu jako o život a způsob, jakým se posléze vyrovnávají se svým traumatem - náhodně zapomenutá fotografie ve fotoaparátu, která je oba po nekonečných stravujících měsících vrací do plného života - je rovněž působivý. Ale ani tak vynikající herci nebyli s to překlenout beze zbytku popisnost scénáře. Vidět Deneuveovou jako matku a Mastroianniho jako téměř francouzského otce se však hned tak nepoštěstí; zvlášť víme-li o jejich parterském vztahu, jehož počátky jsou zřejmě datovatelné právě do doby natáčení TOHLE. Výsledný tvar - jeden z vůbec prvních filmových feministických pohledů na souzvuk mateřství a otcovství, souzvuk párového, ne osamělého rodičovství - tak přesto nepostrádá zajímavost, která i dnes, po desetiletích, dokáže oslovit mnohé z ás. (16.12.2008)

Dvě herecká esa, jedna tragická událost a autobiografické drama, kterým se autorka vyrovnává s vlastním traumatem. Nadine Trintignant sází v tomhle přes čtyřicet let starém psychologickém kousku na herecké legendy, které jakoby skutečně hrály o život vlastního potomka. Co ale na tom, když emočně není její drama úplně jisté, ba naopak: pusté, rozkolísané, přepálené. (07.07.2012)

Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí. (17.01.2011)