Obsahy(2)
Východné Nemecko, rok 1984. Oddaný stúpenec režimu, kapitán Gerd Wieser v snahe o kariérny postup zbiera kompromitujúce materiály o známom divadelnom dramatikovi Georgovi Dreymanovi a jeho atraktívnej priateľke Christe-Marii, o ktorú má súčasne záujem aj minister kultúry. Postupne začína byť životmi divadelných hviezd fascinovaný a stále viac si uvedomuje obmedzenosť svojej vlastnej existencie. Film získal v roku 2007 Oscara za najlepší inojazyčný film a desiatky ďalších ocenení na festivaloch po celom svete. (RTVS)
(více)Videa (1)
Recenze (580)
Měl jsem blbej pocit, když jsem na tenhle film koukal. Hlavně teda proto, že ho takřka všichni hodnotí tak pozitivně, protože mně to tak pozitivní zase nepřišlo. Nevím proč, a tak jsem pátral a dal jsem si komentáře seřadit podle hvězdiček. Nejhorší kupodivu měly dvouhvězdičkové ohodnocení, takže i odpad nepřipadal k úvahu. Zajímavý, ale zase mi ty komentáře daly odpověď, se kterou jsem celou dobu sledování toho filmu tak nějak čekal. Táhlo se to, chvílemi to bylo šíleně nudný a bylo těžký se u toho příběhu udržet. Hlava mi pokaždé u toho filmu padala únavou. Přítelkyně u toho filmu dokonce dvakrát usla. Já taky, také jsem ho později dokoukával. A tři hvězdičky tomu stejně dám. ()
Úžasný film o době, v které jsem nežil, a o které můžu jen poslouchat vyprávění těch, co zažili svět Stasi a odposlouchávání při jakémkoliv náznaku možného ohrožení národa. Ulrich Mühe je ve své roli naprosto dokonalý a věřil jsem mu celý film až do posledního okamžiku. Životy těch druhých nejsou filmem plným hvězd, ale ukázkou doby jenž je dávno pryč a všichni doufáme, že se již nikdy nevrátí. Herecké výkony jsou obdivuhodné a perfektně zapadají do děje okolo odposlouchávání, které je manipulováno díky lidskosti člověka, který tam na konci drátu poslouchá a vše bedlivě zapisuje. Atmosféra ve všech směrech překvapuje a film působí i přes své téma velmi lidsky a optimisticky. Nejde se nevyhnout několika slabším okamžikům, ale jako celek působí Životy těch druhých jako úžasný počin ukazují dobu snad na vždy přežitou. ()
Životy těch druhých pro mě znamenaly silný emoční zážitek a představují pro mě dosavadní vrchol v oblasti reflektování komunistické minulosti střední Evropy. Pokud to srovnám s tématicky shodným českým snímkem Kawasakiho růže, pak Hřebejkův film, pokud jde o pochopení tématu a kvalitu zpracování i přístup k realitě, výrazně pokulhává. Jeho film nepřekročí české hranice a účast na několika festivalech, kdežto Donnersmarckův majstrštyk je dostatečně mezinárodně a mezikulturně srozumitelný do té míry, že zprostředkuje poznání o komunistické diktatuře v celosvětovém měřítku. A to skutečně nemám u Životů těch druhých ani v nejmenších pocit, že byl natáčen s oscarovými ambicemi. V případě tohoto dramatu není podstatné, jestli se takový příběh opravdu odehrál, protože příběh důstojníka Stasi slouží režisérovi k odhalení mechanismů státního dozoru a manipulace s občany a zároveň v obecné rovině pojednává o morálce, což je nadčasové a univerzální téma. Je spousta skvělých scén, kde se v detailech jasně střetává pokušení moci a svár mezi morálními hodnotami a realitou režimu. Např. scéna ve výtahu, kde se vyšetřovatel setká s malým chlapečkem. "Ty děláš u Stasi, strýčku?" - "Vždyť ani nevíš, co to je." - "Tatínek říká, že tam zločinci zavírají slušné lidi." - "A jak se jmenuje?" - "Kdo?" - "No přece ten balón, co držíš v ruce." Film je svým způsobem geniální tím, jak je minimalistický, a umožňuje tak divákovi rozdílné interpretace motivů a jednání filmových postav. Jeden z četných mýtů ve vztahu k té době rozděluje populaci na my a oni a démonizuje příslušníky tajné policie a represivních složek. Potíž je v tom, že se ve skutečnosti od ostatní populace nijak podstatně nelišili. Znal jsem jednoho estébáka a nutno přiznat, že bych s ním dovolenou trávit nechtěl, jenže ve svých povoláních a v běžném životě jsem se poznal s lidmi, kteří měli hodnotový řebříček podstatně deformovanější, jen se naštěstí nikdy k podobnému povolání nedostali. On ten důstojník Stasi měl už před oním filmovým zlomem nějaký hodnotový žebříček, který sice neodpovídal tomu, s čím bychom se ztotožnili, ale určitě sám sebe nepovažoval za nemorální zrůdu. Jen se jednou dopustil něčeho, co nebylo v souladu s jeho služebními povinnostmi, a pak už vlastně z nastoupené cesty nebylo úniku. A jeho povaha se tím zlomem v jeho životě nijak zásadně nezměnila. Celkový dojem za výborně zrežírovaný a bezchybně zahraný emotivní film: 100 %. ()
Štve mě, že jsem nepostřehl moment, kdy začaly sympatie hlavního hrdiny ke sledovaným. Přišlo mi, že byl v jeden moment kompletně oddán státu a najednou jim pomáhal. Tato změna chování mi přišla hodně zkratkovitá. Jinak se mi to ale líbilo. Ulrich Mühe to zahrál skvěle a hnědé NDR je vykresleno jako skutečně odpudivá totalitní země. Nejlepší scéna byla rozhodně ta, jak si to profíci ze Stasi nakráčeli do bytu sledovaného a s německou precizností jej napíchli. S bonbónkem na konci v podobě výhrůžky všetečné sousedce. ()
Celé desiatky minút som sa urputne bránil, pretože to bolo teatrálne, tézovité, zbytočne démonizujúce a v dialógoch otravne šuchotajúce papierom. Skrátka taký ten film "pre 20-ročných wikipédiových historikov a ľudí zo západu, ktorí netušia, o čom bol socializmus, tak im môžeme servírovať kraviny o tom, aké to bolo totálne a nekonečné peklo". Lenže potom... potom ma to pohltilo. Napriek tej divadelnosti, ktorá vydržala až do konca, to začalo byť príjemne osobné, chvíľami dokonca nadhľadové a vtipné a predovšetkým ľudské. A v závere dokonca dojímavé. Ako sa to podarilo? Bravúrna réžia, ktorá na celej čiare zvíťazila nad scenárom. ()
Galerie (49)
Zajímavosti (25)
- Film bol natočený na 35 mm film, aby sa dosiahla filmová estetika. (Arsenal83)
- Režisér, jehož celé rodné jméno je Florian Maria Georg Christian Graf Henckel von Donnersmarck, opustil v roce 2001 filmovou školu, protože ho nebavilo natáčet krátké snímky. I když neměl za sebou absolventský film, dostal nakonec od své bývalé univerzity diplom za Životy těch druhých. (imro)
- Donnersmarck dostal prvý nápad na tento film ešte v roku 1997 na Mníchovskej filmovej škole. Potrebný výskum však započal až v roku 2001 a ten mu trval štyri roky. (Arsenal83)
Reklama