Životy těch druhých

V posledních letech se mnou nenáviděná německá kinematografie mohutně zmáhá a každý rok vyprodukuje nějaký skutečně kvalitní snímek. Životy těch druhých jsou takovým snímkem a to především díky tématu, které zpracovávají. Hned úvodní scéna kdy se teorie výslechu "rozvračeče státu" prostříhává na skutečný výslech je skvělá. Právě ve scénách kdy se dozvídáme jak Stasi pracovala a jaké metody využívala je snímek nejsilnější. Bohužel tvůrci od tohoto relativně rychle opustí a najedou na střih klasického dramatu a až ke konci se navrací do těch správných kolejí, ve kterých bychom chtěli mít celý snímek. Velký problém jsem měl s postavou Gerda Wieslera. Ulrich Mühe ji sice zahrál velmi dobře, ale nějak jsem ze snímku nepochopil proč se začne chovat tak jak se od počátku odposlechu chová a jaké pohnutky ho k tomu vedou. Proč se z dokonale necitelného stroje na vyslýchání stane "dobrý člověk"? Z přesvědčení a uvědomění si, z lásky či jen z důvodu, že prostě má tu moc? Nečíst oficiální materiál distributora, tak se to ani nedozvím (a to dle mého ještě to co tvrdí distributor vůbec ve snímku není přítomno). Přes výše zmíněné chyby jde o snímek, který stojí za to vidět. Ač komorní, tak není nudný a je velmi dobře zahraný od všech zúčastněných. K tomu velmi vydařená hudba a kamera, která vše zabírá s vybledlými a studenými tóny barev což skvěle pomáhá dotvořit atmosféru. Ve výsledku jde o skoro klasický odposlouchávací thiller zasazený do zajímavého prostředí. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že kdyby tvůrci vydrželi celou stopáž na vlně nasazené na začátku, tak by se dostavil mnohem lepší výsledek. Přesto ani takto nejde o žádné zklamání, ba naopak. (20.01.2007)

Film, kterej vypravi pro me o naprosto nezajmavem tematu, o kterym navic nic moc nevim a presto me zaujal. Uz to si zaslouzi oskara, ale film ma jeste daleko vic kladu. Tak treba Ulrich Mühe v hlavni roli je naprosto perfektni a jeho postava je hezky napsana. Jinak celej film se venuje prakticky jedny sledovaci akci jednoho bytu a vetsinou se dej odehrava tam, ale vubec to nevadi, protoze filmu nechybi ani krapet humoru, kterej je dobre skloubenej s vaznosti tematu. I hudba se vcelku povedla a konec je sice krapet protahovanej, ale super. Sice mi chvilku trvalo, nez me film naplno zaujal, ale pak uz jsem si ho uzil a nemam duvod nedat 5*, protoze takle kvalitni nemeckej film sem uz dlouho nevidel. (06.10.2007)

"Kde udělali soudruzi z NDR chybu" v zásade vieme ale dopodrobna ju rozoberať nebudeme, pretože vopchať komplet napáchané zlo do pár riadkov ani zďaleka nejde a predsa len, tých podpásoviek bolo neúrekom. Kde však pochybil Florian Henckel von Donnersmarck z NSR? Ak niekde, tak jedine pri zvolení "oscarového" konca, ktorý mierne zaváňa nepotrebným zavďačovaním sa, no musím na jeden nádych dodať, že ani toto manko nepovažujem za závažné, keďže ho vnímam (aj) ako potrebnú súčasť bravúrne napísaného scenára odkrývajúceho špinavé monitorovanie a manipuláciu "nepriateľov štátu" tajnou políciou STASI. Expozícia je úžasná=rozhodujúca, má na svedomí sprostredkovanie spôsobeného utrpenia, tiesne, nervozity a to za užitia maximálne vychytaného obsadenia pôsobiaceho v ozaj vyladenej mizanscéne. Teraz k dobrákovi Wieslerovi. Samozrejme že jeho behaviorálny (zámerne nepíšem osobnostný) obrat o 360 stupňov je "kapku" podozrivý a keď už si mám domyslieť ako asi uvažovali vtedajší stranícky agenti, tak sa bez váhania radšej prikloním k CVčku Antonína z "Pout", ale-nalejme si čistého vína-to iba mne vyhrkla slza pri ozrejmení, o kom vlastne "Sonáta o dobrom človeku" je? Určite nie, ono totiž nielen ja som toho názoru, že postupná zmena zmýšľania prichádza primárne z vnútra-nie z vonka, že sa tieto jednotlivé impulzy premeny môžu týkať (opäť) postupne vypestovaného hodnotového rebríčka-nie nemennej povahy a že proste-smejte sa tomu koľko chcete-"nádej zomiera posledná", HGW XX/7 je toho krásne mýtickým dôkazom. "Und über uns im schönen Sommerhimmel. War eine Wolke, die ich lange sah. Sie war sehr weiß und ungeheuer oben. Und als ich aufsah, war sie nimmer da." (19.09.2011)

Muselo to být nadpozemsky krásné, když se odposloucháváním cizích rozhovorů chránil socialismus před vnějším i vnitřním nepřítelem státu. Ale kpt. Weisler si jednou dovolil zapochybovat o svém poslání a zapřemýšlet o tom, v jaké formě to, co mu pošeptaly štěnice do ouška, zanést na řádně očíslovaný list papíru. Většina podobných "vyrovnání se s minulostí" má v sobě asi tolik pravdy, jako já zlata v srdci, ale tohle se mimořádně povedlo. Byl jsem ušetřen tradičního ohlupujícího škatulkování, tedy komunista = svině a disident = ztělesnění ctnosti, a místo toho mi byl naservírován vynikající příběh o lidskosti. Pokud si však někdo myslí, že praktiky použité v tomto snímku se dnes běžně nepoužívají, tak mu poníženě gratuluji k jeho naivitě. (31.01.2012)

Navzdory srdceryvnému zakončení, které je ale tak trochu divácky podbízivé, si myslím, že nejlepší na filmu je expozice, neboť ta dokázala hned od počátku stanovit osnovy a vlastně i naplnit smysl snímku - vyobrazila tíživou atmosféru, utrpení běžných lidí a vychytralost a krutost STASI ve vší věrohodnosti i působivosti. V porovnání s tím pak ono "velké" poselství o lidství koncentrované v obratu jednoho ze stěžejních STASI agentů, vidím spíš jako krokem zpět. Není to nic, nad čím by si intelektuálové umývali ruce, ale jde spíš o to, že v konečném důsledku to vypadá, jakoby filmu "šlo jen o to jedno", neboť po ukončení expozice už se nesoustředí na nic jiného, než na hodného agenta, který přihmouří oko nad "zlobivým" umělcem... Někdo si to pak může vysvětlovat jako zdlouhavost a nudu, jiný jako nedostatečné objasnění okolností či motivace a mě od každého trochu... 7/10 (15.06.2010)