Pravidla vášně

Nerád tu kazím celkový vysoký priemer tohto filmu, no tvorcovia navodzujú pocit sociálneho odcudzenia, sterility vzťahov a mizerného životného pocitu prostredníctvom videoklipovej estetiky a takmer nulového prekleslenia hlavných troch postáv (vďaka vnútornému monológu "Musím niekoho pretiahnuť" sa o Seanovi nedozvedám nič nové), čo mi vzhľadom k žánru sociálnej drámy (nič iné to nie je, nemôže byť a ani nechce) pripadá dosť úbohé. Aj ja mám enormný zmysel pre "senzačný" aspekt kinematografie (viď komentár k Waxwork), tu mám však pocit, že autori filmu nepochopili predlohu Breta Eastona Ellisa. Sex a drogy sú síce v románe i vo filme, no Ellisove fascinujúce pasáže plné depresie, melanchólie a zvláštnemu smútku na ostrí starogréckej vznešenosti a modernej frustrácie sú vystriedané kaleidoskopom prcičkovských epizód priam estrádneho charakteru, v ktorých sa i rádoby cynické výstupy menia na grotesku. Film "Pravidlá vášne" mi vôbec nepripadá ako dobrá adaptácia a aj keby nešlo o adaptáciu, u mňa by prepadol i ako autorský film. Absencia zjednocujúcej koncepcie je príliš očividná (autori sa zrejme snažili priblížiť "roztrieštenosti" a nervnosti literárneho rozprávania - vo filme to veľmi nefunguje) a nevyváži ju ani fyzická atraktivita niektorých hercov (Kate Bosworth je naozaj nádherná, týmto blahoželám Orlandovi Bloomovi). Najlepším režisérsko-scenáristickým ťahom nie je ani reverzný pohyb, dokonca ani tvorcami tak vychvaľované prepojenie paralelne sa odvíjajúcich existencií "odcudzených" indivíduí Seana a Lauren do jedného obrazu, ale naopak rozdelenie obrazu na dve časti v okamihu, keď sa Paul Denton díva na sexuálne atraktívny objekt - jeden Paul Denton dosahuje fyzický kontakt, druhý masturbuje, dívajúc sa na (ne)naplnenie svojej túžby. Na tejto znepokojujúcej vizuálnej stratégii sa dal vybudovať skvelý film, pretože sa mi zdá adekvátna celkovému vyzneniu románu. No čo, kašľať na to - skvelý román tu stále je (tj. nielen filmom je človek živý). (13.06.2005)

Problém je, že člověk neví, jestli jde o vážně míněné drama a nebo o absurdní komedii. Pokud film totiž má stát na jakémsi pomezí mezi těmito žánry, pak se jedná o prachprostou ubohost. Na drama příliš absurdní a na komedii až příliš moralizující a přemýšlivé. Herci šokující - vážně jsem něco takového nečekal. Hlavně James Van Der Beek nám nějak "oddósnovatěl", ale i přesto se nezapře a sem tam hodí nějaký ten "roztomilý" ksichtík pro puberťačky. Jinak je sakra výrazný typ a kdyby se dostal pod takovku dobrého režiséra, tak by vážně mohl i něco dokázat. Samozřejmě oceňuju zajímavé pokusy o neotřelost v podobě zpáteček, zasavovaček, spojvaných záběrů a podobně, ale když se to dalo do kupy, tak to tak trochu vypadá jako v pokusné laboratoři. Chaos. Přesto je ten rámcový mejdan dosti povedená část filmu. Nejlepší je ovšem "návštěva Londýna". Za tu smekám. Jinak jde o přehnaně vypjatý, místy chaotický a přespříliš dlouhý film. [leden 2006] (28.01.2006)

Avary je šialenec. Tentoraz svoj prístup k filmu slušne spojil s obsahom. Nie je to však taký kontroverzný film, aký by ste očakávali (autor predlohy Bret Easton Ellis). Na rozdiel od filmov Larryho Clarka (napr. ŠIKANA) je toto akési poctivejšie a prijateľnejšie, aj keď tu chýbajú silnejšie momenty i postavy (potenciál tu však rozhodne bol). Výpoveď mladej generácie ostala na pol ceste, ale pritom sa, hlavne vďaka režisérovi, nejedná o zlý film... (25.02.2011)

Bad trip! Vtip to nepostrádá, jen kdyby to nebyla taková magořina! Naturalisté si jistě budou libovat, pro mne to však znamenalo pouze ubohé volání o podtržení dramatičnosti. Zvířecí souložení a oddávání se psychedelii je najednou probodnuto šípem neskonalé zoufalosti a spíše touze než lásce, po něčem, co člověk nemůže mít... A takový pocit znamená záhubu a zoufalé omotání telefonního kabelu okolo krku? Řekla bych, že ne. (30.10.2011)

Famózní James Van Der Beek uprostřed filmu plného prázdných řečí. Suverén se nevěrohodně mění v citovou trosku a svým cynickým bonmotům tak dlouho piluje hrany, až z nich udělá neposlouchatelné fráze. Když si nakonec zopakuje i několik vět své unylé idolky, srazí tím i poslední zbytky pseudopříběhu do nesledovatelných vod. Tenhle pokus si hraje na něco, čím nikdy nemůže být a prachbídnou druhou hvězdu mu zachraňuje tehdy ještě zcela neznámý Ian Sommerhalder (20.06.2005)