Čas

KIM KI-DUK, ČAS (2006). ________ Vlna. Pozvolna se zvedá, roste, nabývá na síle, dosahuje vrcholu, klesá a mizí pod hladinou, aby se zakrátko vyprostila silám, jež jí drží tam dole, a znovu se vzedmula, už na jiném místě. Co máme mezi sebou jsou takovéhle vlny. Záchvěvy zájmu. Zalíbení. Radosti. Vášně. Vypětí. Extáze. Zklidnění. Lhostejnosti. Nejistoty. Obav. Chvilkové netečnosti. Chladu. A nově se probouzejícího zájmu. Může to celé trvat rok, měsíc, den, hodinu, nebo pár vteřin během jediného objetí. ___ Každou malou chvíli cosi někam odchází. Co přichází, tu nikdy není nastálo. Francouzština pro to má krásný výraz le petit mort - malá smrt, orgiastické vyvrcholení. Tenhle rytmus, není nic menšího, než rytmus samotného života - zrození a smrti. ___ Skrze něj prožíváme čas. Skrze něj se dotýkáme času. Čas, to jsme my. To jsou ty vibrace o různých intenzitách, to chvění Ty a chvění já, mezi rozechvěním já-Ty -- Ty-já. Čas má své komplikované záhyby. To proto se v něm můžeme ztratit. Zacyklit uprostřed jeho víru. A Kim to dobře ví. ___ Občas pro ten životadárný rytmus ztrácíme cit. Stává se to tak snadno. Přijde nějaká slabá chvilka. A najednou se nám zdá, že toho odcházení je příliš. Chtěli bychom to zastavit. Chtěli bychom zastavit čas, ale on nedbá, a dál k nám na svých perutích přináší, co pro nás má. ___ Snad tady někde začíná filmový příběh. Tajemný, krásný, věčný, temný a znepokojivý. Plný krajností. Bezútěšného hledání. A neúprosných vln, co se zvedají, aby se opět vnořily pod hladinu. O tom, jak se setkáváme, míjíme a ztrácíme. Spolu, mezi sebou, i sami sobě... DÁL UŽ JEN PRO ZVĚDAVÉ ___ Ale. Ne. Ne. Teď nepřestávej. To není všechno. Mě ten film drásá. Proč ONA je tak zoufale neschopná, nesamostatná? Proč je tak závislá! NA NĚM! Takové nechceme být! Proč tebe ten příběh těší, a mě rozčiluje?___ Snad se dívám shovívavějšíma očima. Kim býval malířem. A já v tom příběhu vidím obraz, jak sama ráda říkáš. A povím ti jaký. My muži milujeme ženy tisíce tváří, a ONA se rozhodla pro tisící-a-prvou. Aby zastavila proud času. Aby se postavila tomu, co je větší. Aby zhmotnila naši odvěkou touhu po štěstí, které nepomíjí. Je tohle slabost? Váhám s odpovědí. Tolik jsme se zahleděli do volnosti, že jsme o ní dočista přestali pochybovat. A při tom: Nejsme tak trochu udělaní z něčeho jiného? Skutečně chceme být od všeho "volní". Knížka před spaním. Ranní šálek kávy. Tužka, bez které se mi ani nechce psát. Každodenní rituály. Příjemnosti, kterých se neradi vzdáváme. Naše vratké jistoty na rozbouřených vlnách neklidného povrchu světa. Není náš lidský úděl seskládaný právě z nich? Nejsou naše člověčí sklony spíše přimknout se, přilnout, podržet si, mít "napořád"? Nepodléhají náhodou i volnost a závislost oněm vlnám, rytmu, času, který si bere, co jeho jest? Neměli bychom si i pro ně pěstovat cit, abychom VČAS rozeznali, kdy je kterého zapotřebí? Já nevím. Jen se ptám. Jen nemám chuť soudit. Jen mám pocit, že jí dobře rozumím... Post scriptum: Kdyby mi někdo naznačil záměr scénáře, aniž bych film viděl, musel bych si zaklepat na čelo. Komplikovanost. Zlomy a zvraty. Tak málo pravděpodobné. Ale. Všechno je to nějak jinak. Východ považuje čas za kruh. Odtud příběh s mnoha záhyby a s tvarem labyrintu. Labyrint rozvětvujích se cestiček, nikoli přímka s odbočkami, jež se po krátké peripetii navrací do vůdčího směru, nikoli cesta od někud někam... ___ Moc zajímavé a inspirující texty: Charlosina, Kiddo. (16.09.2008) (méně) (více)