Čas

Vlastně ani nevim jestli mam být smutný nebo ne, jestli to byl on nebo to nebyl on... A kdo je vlastně kdo? Trošku matoucí? Velmi vydařené a nevšední dílo, které vám vnutí myšlenku, jestli jsme to stále my, když podstoupíme operaci, která na našem vzhledu něco změní, jestli změní jen náš vzhled nebo i nás uvnitř. V tomto filmu však odpověď nehledejte, ale pro varování se podívejte. 80% (10.03.2010)

Když už se nám podaří najít tu pravou lásku, tak jak si zaručit a co vše je potřeba udělat, abychom ji nikdy neztratili? Milujeme toho člověka jen kvůli zevnějšku nebo milujeme to co skrývá uvnitř? Tyto otázky se můžou stát alfou i omegou lidského života a také výborným námětem na film. Příručka na doživotní štěstí neexistuje, ale každý by ji chtěl mít, a tak se rád nechá inspirovat třeba v uměleckém světě. Já jsem ale bohužel v Kimově zpracování žádné náznaky natož hlubší emoce najít nedokázala. Já jsem sledovala bandu hysterek, která se snažila zdemolovat jednu útulnou kavárnu. (24.04.2010)

Nevzalo mě to tak jako 3-iron (protože ten film byl skutečně kouzelný), ale přece jen to mělo něco do sebe. Kim Ki-duk dokázal dobře znázornit, jak nás láska může učinit posedlými, až bláznivými lidmi a jak naše rozhodnutí nakonec může všechno zničit. Konec zůstal otevřený, z čehož sice nebylo všechno jasné, ale vnímavému divákovi nemohlo nedojít, že to byl konec tragický. ~(4,0★)~ (08.07.2009)

Jednoznačné plus snímku je zajímavý nápad, ale zvláštní motivace postav a jednání bez nějaké vnitřní logiky (jak může B. udělat něco, co provedla A., když byl kvůli tomu B. nešťastný? Nechápu…) se u mě naprosto minulo účinkem. Nebo prostě nemám žaludek na takové manipulativní hry, které tu hrdinové předvádějí. Jestli tohle má být analýza partnerských vztahů (případně sonda do ženské duše - jakože hledání vlastního ideálního já, které jí zároveň odcizí sobě i ostatním?), tak se k ní nechci znát. (02.01.2008)

Čo sa stane, keď budú mať všetci ľudia na svete rovnaké tváre? Uveďte čo najviac možností. Možná odpoveď: režisér Kim Ki-duk nakrúti film Čas. Rieši sa v ňom otázka dizajnu xichtu, vždy nového a prekvapivého. Veľa bolesti, prachov. A výsledok? Zúfalstvo. Všetci sú zameniteľní. Nik nepozná nikoho. Každý je potom nervózny až nervný. Namiesto upokojenia sa dostavuje krik, rozbité šálky a rozliata káva (plač a škrípanie zubov). K facke sa nikdy nejde ďaleko. Stačí, ak niekto zvýši hlas. Posadnutosť maskou z kože je zjavná Polovica mladých Kórejčanov sa plasticky vylaďuje. Je to len nabehnutie na spoločnosť odrazu obrazu. Výzor v nej rozhoduje o pracovnom mieste aj výbere partnera. Atrakcie po novom. Strašidelné zámky neľakajú, dnes lákajú zombie s nafúknutými ceckami, perami, vyleštenými vráskami a vybratými rebrami. Režisér ponúka východisko z tohto marazmu. Ponoriť sa, hoci osamelý a zúfalý, do sveta umenia. Nájsť obľúbené umelecké diela. Napríklad sochy. A vracať sa k nim. Tie, ukázané v Čase, sú fascinujúce. Zachytávajú živočíšnosť, uzavretosť, samotu i túžbu dosiahnuť nebesá, končiacu pár metrov nad zemou neukončenými (21.04.2015)