Čas

Posledný film Kim Ki-Duka je špecifický tým, že popiera tak obsahovo ako i formálne temer celú doterajšiu Kimovu tvorbu. Ranná Kimova tvorba bola charakteristická poetikou kombinovanou s násilím a jeho neskoršie filmy pôsobia harmonicky a snovo, obe však po obsahovej stránke deštruujú sociálne vzory správania sa tým, čo je pre ľudí prirodzené bez ohľadu na ich spoločenské postavenie. V Čase však práve naopak, niečo čo vyšlo zo spoločnosti – potreba byť neustále atraktívny a z toho vyplývajúca nespokojnosť so sebou samým, spôsobuje deštrukciu prirodzeného „ja“ hrdinov. Hlavná hrdinka si umelo vyfabrikuje problém a vmanipuluje seba i svojho partnera do sledu ňou umelo vytvorených situácií, v ktorých si tento problém potvrdí ako reálny fakt (áno, Kim je znalec ženskej duše) a rozhodne sa pre riešenie, ktorým zmení svoje pôvodné “ja“ na niekoho iného. Otázka je nakoľko ostáva želanie zmeniť sa prostredníctvom plastiky na niekoho iného len zbožným želaním. Pokiaľ ide o formu Kimov zmysel pre obraz je síce neotrasiteľný, výrazne však do úzadia ustúpila jeho potreba obrazom rozprávať , čo je dosť odvážny krok vzhľadom na skutočnosť, že práve toto z Kima spravilo režisérsku hviezdu. O to viac samozrejme museli prísť do popredia dialógy, v ktorých už často nefunguje to čo fungovalo pri obrazovom rozprávaní – zbytočne sa napríklad opakuje replika „musí ťa nudiť pozerať sa celé dva roky na tú istú tvár“, údernosť tejto vety tak vyšumí opakovaním do stretena, omnoho vhodnejšie by bolo použiť ho raz a presne ním niektorú zo scén vypointovať. Opakovanie scén s rovnakým obsahom tu už buď nie je také výrazné alebo plní úplne inú funkciu než v Kimových „nemých“ filmoch. Shigan mi skrátka pripravil šok, na jednej strane príjemný v tom, že Kim sa po nastavovanom Luku prestal opakovať a vybral sa niekam, kde ešte tvorcovsky nebol a na druhej strane mierne nepríjemný v tom, že i keď je to stále Kim, asi sa od neho vzhľadom k novému kurzu tvorby druhého Bin-Jipu nedočkám. 9/10 (11.12.2006)

Dosť rozpačitý dojem, zatiaľ to najslabšie čo som od Kima videl. Umeleckú hodnotu snímok určite má, je to veľmi zručne natočené, páčila sa mi hlavne kamera, zato však obsahová stránka ma moc nenadchla. Postavy mi prišli nahlúple a pointa dosť naivne vymyslená, a to aj napriek tomu, že som z väčšej časti Kimove zámery pochopil. Inak Južná Kórea je známa tým, že tam je kult krásy vysoko na piedestály (hlavne u mladých dievčat a žien) a často sa jej prikladá až nezdravý význam, takže plastické operácie sú tam veľmi horúcou témou. 60/100 (28.09.2016)

Po úžasném 3-iron jsem měl možnost zhlédnout Čas a musím říct, že mé pocity jsou více než rozporuplné. Kim Ki-Duk opět přichází s netradičním zpracováním nejsilnějšího pouta mezi lidmi - láskou - a já si nejsem zcela jistý, jestli jsem pochopil poselství, které se pan režisér snažil vyslat ven mezi diváky. Práce s kamerou je opravdu skvělá, to musím uznat. Sochařský park nepostrádá originalitu a jistou míru kontroverze. Avšak pro mě bylo největším kamenem úrazu sledovat nepříjemně běsnící hlavní představitelku, která měla být trochu mimo, avšak spíše některé její výstupy byly úplně mimo mísu. Zkrátka film, který není pro každého, a u kterého chápu vysoké hodnocení, protože námětově to není až zase tak špatné. Na mě však film zapůsobil průměrným dojmem. (18.06.2011)

Nevzalo mě to tak jako 3-iron (protože ten film byl skutečně kouzelný), ale přece jen to mělo něco do sebe. Kim Ki-duk dokázal dobře znázornit, jak nás láska může učinit posedlými, až bláznivými lidmi a jak naše rozhodnutí nakonec může všechno zničit. Konec zůstal otevřený, z čehož sice nebylo všechno jasné, ale vnímavému divákovi nemohlo nedojít, že to byl konec tragický. ~(4,0★)~ (08.07.2009)

Rozumím, chápu, beru to. Ale ne touhle na hlavu postavenou formou. Na můj vkus je to příliš vykonstruované, bezhlavě útočící na divákův úžas a uznání, přitom uvnitř umělé, neupřímné... Na to, že film klade spoustu otázek, neposkytuje odpovědi, nezanechává žádný odkaz, nedá vám nic, jen ten divný přemýšlivý pocit, že jste zrovna viděli něco "hlubokého"... Přitom charakter dvou hlavních postav je omezen na jednu vlastnost u každé z nich a samotný scénář tento nedostatek jen zviditelňuje. Hodnota tohoto snímku se tak stává nejen pochybnou, ale především i nudnou parafrází na určitou situaci ve společnosti, kde pohnuté myšlení směrem k debilitě funguje jako etický problém. (20.11.2007)