Světla v soumraku

Klasika, Kaurismäkiho hrdina je alkáč s mastnými vlasmi , ktorý má jedny topánky a tie obúva k saku i k rifličkám . Cigy si šúľa a žije v cimre á la komančovská éra nábytok a ten je ešte ku všetkému poskrovný , takže ked sa dostane do basy , alebo do nočného útulku , vychádza to narovnako . Do toho si predstavte chladné rána či večere , bagry a plechové kontajnery , a depka jak sviňa . Takže ked sa budete cítiť fakt mizerne , že vám nič nevychádza v živote , tak si pustite toto a hned si to chodte hodiť . (20.05.2010)

Psychologicky propracované postavy? Kde? Je hlavní postava, která pořád někam odevzdaně civí a pokuřuje propracovanou postavou? Těžko. Syrové? Kde? Statické záběry, ve kterých si všichni herci zapomněli mimické svaly někde doma a prostoduchý děj, jehož synopse by se vešla na tři věty i s pointou, to prostě u mě není dobrý film. Seznámení s Kaurismäkim tedy u mě zrovna dobře nedopadlo. Možná pokud bych se chtěl unudit k smrti, natáhl bych Světla v soumraku na dvojnásobnou stopáž a výsledek by byl jistý. (19.12.2006)

Koistinen! Celou stopáž jsem se chechtal nahlas. Způsob, jakým to Koistinen kupuje a nic s tim nedělá je na straně jedné velice úspěšnou komedií. Jeho jednotný neurčitý výraz, kdy plně upře do kamery mě s jistotou vždycky rozesměje. Akorát je mi zatím poněkud nepřístupný Koistinenův mikrokosmos, na jedné straně jeho hnací síla založit firmu nebo brousit kudly hrnečkem a na druhé straně jeho neprůstupnost a odevzdání se osudu, což by snad měla vynapravit další projekce. Kaurismäki mi už druhým filmem velice sedl, ať už je to chladivě atraktivní režijní styl, černohumorný fóry potažmo originální záběry společnosti redukované na jednoho stylově hrajícího Elvise a tím pádem i hudební složku věci. 4,5* (25.11.2010)

Nemôžem povedať, že by som súhlasil s konaním tohto akéhosi antihrdiny, no opäť tu je raz pekný príklad perfektnej réžie zameranej na psychológiu hlavnej postavy. Nočný ochrankár Koistinen vás veľmi rýchlo opantá a v závere ho dokonca má chuť človek aj poľutovať. Nie všetky scény síce zaujali, ale na nadpriemer to určite stačí. 75/100 (03.12.2020)

Řekl bych, že tenhle film je hlavně o lásce a naději. Hlavní hrdina se totiž nikdy nevzdává, pro lásku (i když iluzorní) jde klidně do basy, zastane se psa, i když dostane za to pár facek, prostě neuhybá ve svých postojích, když je považuje za správný. Možná se zamiloval špatně a přehlíží opravdovou lásku svýho života, ale jeho chování má integritu a aspoň ve mně probudil dost sympatií. Taky se mi moc líbila postava jeho přehlížený kamarádky a snad skutečný lásky, která se též nikdy nevzdávala a možná se nakonec dočkala. Je třeba brát v úvahu severskou, hlavně tedy finskou mentalitu, která může vyznívat pro nás pochmurně, depresivně, ale to je její přirozená tvář, která ve skutečnosti tak depresivní není, je prostě ovlivněná dlouhou zimou, hlubokými lesy, rozlehlými jezery atd.. Stačí si poslechnout Sibeliovo Finnlandii. Kaurismäki je hodně ovlivněnej filmy Jasudžira Ozu, japonskýho génia, kterej točil filmy o obyčejných příbězích obyčejných lidí, a je to v jeho filmech znát, v tom dobrým. (03.04.2007)