Světla v soumraku

Mechanické odcudzenie jednotlivcov ako dôsledok postupného zániku pút tvorených tradičnými komunitami (rodina, nezištné priateľstvá). Všetko v mene "slobody" a hesiel o nutnosti individuálnych postupov. Kaurismäki príbeh o vykorenení a využívaní poňal ako minimalistickú, no štýlovo vybrúsenú smutnú milostnú drámu mladého nočného strážnika. Kamera uchvacujúco zachytila postavy ako strnulé portréty vystupujúce z kontrastne čierneho pozadia. Hustnúci smútok mechanizovanej roboty, tichého bytu a zafajčených barov dotvárajú prevažne posmutnelé melódie. Zložito nastavené spoločenské pravidlá neumožňujú hrdinovi vymaniť sa z podradného postavenia (pokus o podnikanie). Osamotene blúdi nocou. Náhla zmena v podobe očarujúcej krásky nezaváňa kóšer citmi, ale zúfalý samotár chce veriť, že našiel tú pravú. Raz však darmo: moc patrí bezškrupulóznym podvodníkom a ich kurvám, ktorých súcit končí v korení sa bohatstvu a moci. Stále ponurejší a trpkejší Kaurismäki nemá ilúzie o súčasnom svete, napriek tomu ponúka istú, i keď malú, nádej na obnovu vzťahov ich znovuvybudovaním zdola (Muž z minulosti), či v spoločensky rovnocennom prostredí. (09.01.2007)

Samota vražená zrcadlem až do morku kostí. Mlčení oběti proniká do temnoty vymetených ulic. Osaměním povrzávají boty, bublá cigaretový dým. Pohledy trefované mimo doslech se tříští o zdi. Vláčné nic zavlečené do vyhrocených situací zalepuje život pustinami. Soumrak se tmaví a prohlubuje… Ale ruka Kohosi poplete tu opuštěnou a v nebi svitne naděje.// Jediný film z K. minimalistické trilogie, který se od celku (postavy) krouhá až k detailu, dlani; od „popisné“ metafory k metafoře „prosté“. (31.03.2009)

Fakt, že tenhle Kaurismäki je víc vážný než úsměvný, by mu u mě teoreticky měl přinést body navíc. Ale nemůžu si pomoct, jeho hlavní "hrdina" (nebo spíš hlavní pitomec) mi tentokrát k srdci nepřirostl, a na rozdíl od jiných Kaurismäkiho hlavních hrdinů a hrdinek jsem s ním nikterak nesympatizoval. Pitomců mi prostě líto není. To ale nic nemění na tom, že i když subjektivně je to (dosud) můj nejslabší Kaurismäki, objektivně je to pořád ten skvělý nezaměnitelný Kaurismäki, nic naplat. (Pozn.: Kati Outinen, v malé mlčenlivé roličce nevlídné pokladní, mi připomněla jednu mou neoblíbenou nevlídnou pokladní z "mojí" Billy.) (23.06.2016)

Členové Vídeňského kruhu, navazující na jednoho z nejvlivnějších filozofů 20. století, Ludwiga Wittgensteina, se shodovali, že spousta filosofických problémů vlastně neexistuje, jsou to nesmysly povstávající z nedbalého užívání jazyka, z představy jazyka jako obrázků či značek připevněných na věcech. Podobně chápe omezenost jazyka Kaurismäki. Proto jsou veškeré dialogy v jeho filmech tak nezvyklé a nepřípadné. Jde o to, že v jazyku přemýšlíme o našem světe, ovšem toto přemýšlení je chybné, a to do té doby, než přezkoumáme jazyk samotný. Mimo zmíněné využívá Kaurismäki dvojí metodiku „sledování“ postav. Kameru zapíná tehdy, kdy ji většina režiséru vypíná. Tím pozoruje postavy v momentě, kdy nevedou bohatý život jejich hollywoodských protějšků A pokud ji přece jen zapíná ve stejném momentě, deformací scény na evropský způsob vtlačuje postavy do nesocializovaných, mentálně retardovaných (a o to zábavnějších) figur, jakou byl divoký chlapec z Aveyronu nebo dívka Genie. (03.11.2008)

Film o loserech a outsiderech kolem nás i v nás. Slabost je někdy možná síla, nebo spíš přednost. Záleží na úhlu pohledu. Není vždycky nutný bojovat. Někdy je totiž lepší prohrát, ale zůstat sám sebou. Líbila se mi nejednoznačnost většiny hlavních postav a samozřejmě Kaurismäkiho typickej úspornej styl, ve kterým trpělivě a pomalu staví příběh a lehce poodhaluje svý hrdiny. Stejnou trpělivost pak vyžadujou Světla v soumraku i od diváka. (27.04.2007)