Mé druhé já

Jeden okamžik dokáže změnit více než jen jeden život. Moderátorce s tváří Jodie Foster se změní život, když jejího snoubence zabije parta mladíků a jí zmlátí do bezvědomí. Nevím, podle jakého klíče si vybírá Jodie Foster svoje role, ale její postava je zajímavá, i když film je kolem ní podle mě špatně vybudován. Sledovat ženu, která byla donucena trpět a poté se rozhodla být krvavý Robin Hood, kterému nejde o peníze, ale o spravedlnost je chvíli poutavý. Opravdu jen chvíli, protože ani sebelepší herectví by nedokázalo udržet snímek, který neví o čem chce vyprávět. Neil Jordan je slušný režisér a překvapivě nevložil do filmu žádné své transsexuální obrazy a myšlenky, ale příběh o pomstě a spravedlnosti je na něj prostě mnoho. Je to i patrně chyba scénáře, který není silný a nepracuje, jak by mohl. Vykonstruovanost je jen poslední hřebíkem do rakve, pro toto dobře obsazené zklamání. (10.02.2008)

Neila Jordana považuji za jednoho z nejzajímavějších "žánrových" tvůrců, protože tenhle irský rodák si vybírá klasické žánrové modely od melodramatu k hororům či thrillerům anebo kriminálkám a ty má potřebu komentovat, popř. hybridizovat s jinými a nutí tak diváka přistupovat zcela jinak již ke známému, přehodnocovat neustále svůj pohled na věc. Nejinak je tomu v Mé druhé já (subžanr vengeance filmů je zde skombinován s komiksovým pohledem na věc, a tak jsou ony náhody a klišé žánrově opodstatnitelná), do jisté míry odpovědi na Scorseseho a De Nirova Taxikáře, v němž si tehdy zahrála i mladá Jodie Fosterová. Zatímco v neonoirové klasice se Travis koukal do zrcadla a vedl "sám se sebou dialog", Erica na sebe pohlíži do rozbitého zrcadla, opláchne si tvář a navazuje dialog s divákem. Okolní svět, v tomto připadě New York, v němž násilí a vraždy od 70. let ubývají, než aby narůstaly, je nám podáván skrze pohled hlavní hdinky, která jako všichni hrdinové Jordanových snímků přišly o tradiční lidské hodnoty - ovšem zde postava neprochází netečně okolím, které se mění bez jejího vědomí, ale Erica se rozhodne s okolím něco dělat, ovlivnit ho. Philippe Rousselot, stálý Jordanův kameraman, užívá ozvláštňující prvky k posílení emociálního dopadu na diváka, stylisticky je film laděn do šera, v němž může skončit jeden člověk a vyjít z něj jako někdo jiný a vypravěčsky kvůli zvolenému voice-overu hlavní hrdinky se s ní nemůžeme ztotožnit, sympatizovat s ní a fandit ní, ale důmyslnou střihovou skladbou jsme nuceni zaujat stanovisko k vyobrazovaným násilným výjevům. A protože titulní postava dělá v rádiu, hodně se sází na zvukové efekty, které jsou v mnoha scénách akčního ražení zintenzivněny a v ponorech do duše zase utlumeny, je radost na film nejenom koukat, ale i ho poslouchat (i díky jazzově laděnému kvalitnímu soundtracku, který film navrací do taxikářovského neonoirového hájemství). Nebýt problematického konce, jenž je žánrovou hrou s divákem a jeho očekáváním (ono se to stane, ale trochu jinak...), bylo by to za plných. A Jodie zde nehraje svou typickou roli silné ženy, která se rozhodne jednat, ale naopak roli ženy na tenké hranici mezi dobrem a zlem, která je donucena jednat, protože jí nic jiného nezbývá. (26.11.2007)

Hleďme, štěstí!!!!!! Chodí po pupku světa a přemejšlí, koná a blouzní. Jsa vystrašen vším tím bláznovstvím, že tenhle film je nereálná Alma Mather snímků s ružovýma brejlema, klepal jsem se jako drahej pejsek. Jenže Erica má kvér a úmysl, režisér zase obrovský srdce a hlavu v oblacích. Tak jsem to měl i s filmem. Byl jsem odhodlanej. A hlava má? No tak ta byla v nebi, ale nohy byly v přítomnosti nás všech, avšak boty tlačily. A jak jsem byl velkej, nemohl jsem se vyzout. Tlačila mne ta nechutná realita (!!) a taky, že nezáleží na tom, jak moc chceme, ale záleží na výsledku. Erica měla, lidově řečeno, z prdele kliku, ale vyšlo jí to. Stejně jako Jodií. Radost? OBROVSKÁ! ! ! ! ! ! ! ! Procent? 90!! (26.04.2010)

Půdorys, na kterém se příběh odehrává, je zkušeným cinefilům důvěrně známý ze staršího thrilleru Přání smrti s Charlesem Bronsonem coby nekompromisním mstitelem v hlavní roli, který čistí ulice velkoměsta a šetří daňovým poplatníkům peníze za soudní a vězeňský systém. Jodie Foster je o poznání tvárnější charakterní herečka s podstatně větším hereckým rejstříkem než Bronson. Mé druhé já má navíc poněkud komplikovanější scénář než někdejší předloha, která se záhy stala únavnou monotónní sérií pouličních poprav. Na druhou stranu problematický morální rozměr snímku, kdy hlavní postava ve jménu vlastní bolesti, strachu a pochybného práva na satisfakci v sobě koncentruje pravomoci žalobce, soudce i popravčího, tady nemizí a je jen škoda, že scénárista a režisér nenašli odvahu svou hrdinku dovést až k trpkému konci. Celkový dojem: 60 %. (05.02.2014)

Po dloůůůhé době pořádnej thriller... Událost, která se přihodila hlavní postavě, se může v dnešním světě stát komukoli z nás a myslím, že si to pořád dost lidí neuvědomuje. Dokáže člověk hnaný pomstou udělat věci, kterých by dříve nebyl schopen ? Na tu otázku Vám Jodie Foster odpoví v tomto napínavém příběhu.... 80 %. (23.04.2009)