Vyhoštění

Andrej Zvjagincev je nový Andrej Tarkovskij a s každým filmem přináší poselství a to nikoliv pouze obrazem, ale i obsahem (naplněním). Film, který bych chtěl aby trval pouze pár desítek minut. Film, který bych chtěl aby nikdy neskončil. Obraz o nenaplnění vlastní identity. Film o vyprázdnění sebe samého, bez touhy k "milovanému" protějšku s kterým nechce zplodit dítě. Rodinná krize zobrazená do hloubky a detailu, která nemá obdoby. Životním obsahem povznášející až zdrcující, který se stane za desítky let testamentem s kterým mohli odejít pouze umělci filmového pásu, nebo filmového jazyku. Vyhoštění překonává veškerou Zvjagincevu optiku, která ve mě stále rezonuje. Plynutím času a prostoru zde tvoří vizuální absolutno. Půdorys života, komornost vztahu k nesnesitelnosti. Portrétu bez vzájemné oddanosti a nenávisti. (05.09.2018)

Zvjagincev mě svým druhým filmem pro změnu zklamal. Příběh se odvíjí pomalu a v komorním duchu, že sice zbývá spousta času k zamyšlení, ale dál není nic. Příliš viditelná je inspirace Tarkovským, o čemž nepochybuji jako o záměru, leč na mě to bohužel působilo spíše jako vykrádání jeho stylu než jako jeho pocta. Největší problém mně však dělalo strávit pointu. Asi proto, že jsem z filmu dostatečně nepochopil PROČ to muselo být zrovna takhle, takhle vykonstruovaně. Musel jsem nad tím hodně kroutit hlavou. (23.05.2009)

Film ponúkne rôznorodý guláš všakovakých pocitov. V prvom rade treba uznať, že A. Zvjagincev vie točiť a že určite patrí k tým najlepším režisérom súčasnosti. Snímok ma oslovil hlavne po technickej a filmárskej stránke, ktorá je skrátka geniálna. Dlhé, statické zábery kamery mi nevadili ani v najmenšom, pretože narozdiel od mnohých iných príkladov, mali tu svoj význam a zmysel. Myšlienka vypovedaná vo filme sa tak často krásne metaforicky pretavila aj do obrazu - napr. scéna s vyschnutým potom v predobraze vyschnutého porozumenia dvojice a pod... Takých príkladov tu bolo neúrekom. Je to niečo podobné, čo vo svojich filmoch robil aj Tarkovskij. Do toho vyhrávala perfektná hudba, ktorá tieto pocity ešte dokázala umocniť. Na druhú stranu ale by som mal nejaké výhrady k obsahovej stránke filmu a jednaniu postáv, hlavne k postave manželky. Jej konanie mi prišlo iracionálne a hlúpe, podobne ako aj brata Marka. Čo sa týka Alexa, ja osobne by som hneď na začiatku kládol úplne iné otázky ako kládol on. A hlavne by som si počkal na odpoveď a neskákal neustále do reči. Toto troška ten výborný dojem z filmu pokazilo. 80/100 (06.04.2017)

Práve som dopozeral film Leviafan a idem komentovať film Izgnanie a musím uznať, že vidím podobný štýl v oboch filmoch. Čo vlastne robí filmy Andreja Zvjaginceva dobrými? (videl som aj Vozvraščenije) No zjednodušene a bez nejakých zbytočných slov je to surovosť a pravdivosť o tom aký je život "sviňa" a ako berie ľudom aj posledné štipky nádeje keď to nečakajú. Film Izgnanie má pomalé tempo a postupné odhaľovanie príbehu. Človek ani nečaká, že film môže zasadiť svojmu divákovi takéto rany a nútiť ho pochopiť to, že tento film vlastne nie je filmom, ale životom nejakého random (náhodného) človeka, ktorého môžete stretnúť kdekoľvek. Herecké výkony sú tak úžasné, že človeka nechávajú v nemom úžase a to najmä výkon Konstantina Lavroněnka ma nadchol. Koniec je dobre vymyslený a vlastne doplní príbeh tak, aby ho divák čo dovtedy nechápal lepšie pochopil. Dĺžka filmu vôbec nevadí a skôr je v tomto prípade ku prospechu. (29.08.2016)

Peklo ve ztrátě spojení - tíživé, jako by na vás hodil deku... Každé vyhoštění je dlouhodobě neúnosné, ale to ze srdce je jasně nejhorší. Ponuré drama s neřešenou předehrou a tragickou dohrou nezapře svůj původ - bezvýchodnost situace konejšená spojenectvím s přírodou - vane vítr, šumí stromy, zpívají ptáci, bubnuje déšť... podobně, jako v mnoha jiných filmech... ale pravděpodobnost, že vás tvůrci tyto úkazy donutí vnímat opravdu intenzivně, je v porovnání s ruskou poetikou dosti mizivá... například scéna s oživením potůčku za deště je překrásná a očišťující, zvlášť v kontrastu s naturálním duševním utrpením, které na vás, v interiérech vytuněných těžkou melancholií, dopadá a společně s depresivním duněním hudby nutí až k fyzické účasti. Ale stejně, jako při Návratu, i tentokrát postrádám červenou nit k orientaci mimo hlavní děj. Na nedořečenosti s filozofickými průniky nejsem stavěná a co ve své těžkopádnosti nepochopím přímou cestou, mě neuspokojí, kdo si ale rád dělá z hlavy pařník s vědomím, že úrodu stejně nesklidí, bude patrně unešen. Mně musí na tři hvězdy postačit prožitek z vjemů. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (02.04.2015)