Izgnanie
Vyhostenie
The Banishment
The Banishment
Režie:
Andrej ZvjagincevKamera:
Michail KričmanHrají:
Konstantin Lavroněnko, Maria Bonnevie, Alexandr Balujev, Maxim Šibajev, Jekatěrina Kulkina, Dmitrij Uljanov, Vitalij Kiščenko, Alexej Věrtkov (více)Obsahy(1)
Alex odjede s manželkou Verou a dvěma malými dětmi z města na venkov, aby prožili několik dní v jeho rodném domě, stojícím na samotě v rozlehlé krajině. Během pobytu Vera oznámí Alexovi, že je těhotná a že dítě není jeho. Rozlícený Alex trvá na potratu. Děti pošle na několik dní ke známým a s pomocí svého bratra Marka zařídí zákrok. Celá událost však nezůstane bez následků, jež Alexe přimějí k zamyšlení nad oprávněností jeho jednání. Očekávaný film Andreje Zvjaginceva, který v roce 2003 vyhrál benátský festival se svým debutem Návrat, byl inspirován krátkou prózou Williama Saroyana Směšná záležitost (1953). Režisér zde podává obraz rodiny, která se ocitla v krizi, a zavádí nás do blíže neurčeného času a prostoru (natáčelo se však v Moldávii, Belgii a ve Francii). Ústřední dvojici vytvořili Konstantin Lavroněnko a Maria Bonnevieová, hvězda skandinávského filmu. Andrej Zvjagincev (1964, Novosibirsk) vystudoval hereckou fakultu na Novosibirském divadelním učilišti (1984) a hereckou fakultu na moskevském GITIS (1990). Jako herec se podílel na několika divadelních projektech, účinkoval v reklamách. Hrál v epizodních rolích televizních seriálů (Buděm znakomy/ Seznámíme se, 1999) a také ve filmech, např. Širli-Myrli (1995, r. Vladimir Meňšov, uveden na karlovarském festivalu v roce 1996). K režii se dostal prostřednictvím TV krimiseriálu Čornaja komnata (Černý pokoj, 2000), pro nějž natočil tři díly. V roce 2003 debutoval celovečerním hraným filmem Návrat, který se stal událostí několika festivalů. Výrazně duchovní rozměr vyprávění charakterizuje i jeho následující Vyhoštění, na němž opět spolupracoval s kameramanem Michailem Kričmanem. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (74)
The Return je sice minimálně o třídu výše a tento snímek rozhodně nedosahuje jeho kvalit, ale i tak se jedná o hodnotný a zajímavý počin. Ona alegorická a náboženská symbolika je z filmu celkem patrná, ale divákovi není nikterak zbytečně vnucována. Místy se ale setkáme s nevysvětlenými myšlenkovými pochody, tradiční komunikace mezi postavami zde také není příliš zastoupena (což může velkému množství diváků značně vadit), dialogů je ve filmu minimum a 150 min stopáž je přeci jen zbytečně nafouklá. Jako v případě Zvyagintsevova debutu se i v Izgnanie může člověk kochat výborným technickým zpracováním, především hra světel a stínů spolu s kamerou, za kterou opět stojí Mikhail Krichman je působivá. Andrey Dergachev svými temnými tóny sice podtrhuje jen některé pasáže filmu, ty však dávají tušit, že se chystá něco zlověstného. Zvyagintsev sice trochu klesnul, ale má slušně našlápnuto natočit něco pamětihodného a tak nezbývá než věřit, že se mu to jednoho dne podaří a my budeme u toho. (7/10) ()
Do jaké míry je možné si neporozumět v pár jednoduchých větách ve vztahu. Jak moc žena musí být ztracená, aby se už nechtěla najít a jen dávala zkratkovité značky za sebou, podle nichž by hledající jí našel...a chce to vůbec? Úžasný vhled do života takovéto ženy, respektive vztahu s takovou to ztracenou duší. ()
Andrej Zvjagincev je nový Andrej Tarkovskij a s každým filmem přináší poselství a to nikoliv pouze obrazem, ale i obsahem (naplněním). Film, který bych chtěl aby trval pouze pár desítek minut. Film, který bych chtěl aby nikdy neskončil. Obraz o nenaplnění vlastní identity. Film o vyprázdnění sebe samého, bez touhy k "milovanému" protějšku s kterým nechce zplodit dítě. Rodinná krize zobrazená do hloubky a detailu, která nemá obdoby. Životním obsahem povznášející až zdrcující, který se stane za desítky let testamentem s kterým mohli odejít pouze umělci filmového pásu, nebo filmového jazyku. Vyhoštění překonává veškerou Zvjagincevu optiku, která ve mě stále rezonuje. Plynutím času a prostoru zde tvoří vizuální absolutno. Půdorys života, komornost vztahu k nesnesitelnosti. Portrétu bez vzájemné oddanosti a nenávisti. ()
Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. ()
Galerie (48)
Photo © Intercinema XXI Century
Zajímavosti (1)
- Filmovanie prebiehalo vo Francúzsku, Moldavsku a Belgicku. (MikaelSVK)
Související novinky
Seminář duchovních filmů
Od 21. do 23. března 2014 v hodonínském kině Svět proběhne I. ročník Semináře duchovních filmů. Vrcholem programu bude strhující dvouapůlhodinový film Na druhé straně kopců nejznámějšího… (více)
Hrozitánská sprostota, tahle Izgnanie - bezprizorně podlá, trapně bezpáteřní! Co Zvjagincev udělal - aby mu za to rarach hromádku svou na hlavu uštedřil, amen! -, je to, že svůj film vzal a proložil jej kanonickými scénami z Tarkovského opusů. Nic tomu neubírá, že je sám natočil, protože jsou bezesmyslu opsané a s vlastním materiálem Zvjaginceva nikterak nesouvisí. To znamená, že tu máme hypnotickou dálniční jízdu gigantickým dopravním bludištěm ze Solarisu, „poslední“ dům z Oběti, vyhoštění z Nostalgie, pro změnu elegickou jízdu po zbytcích civilizace ležících pod vodou ze Stalkera, měkkou, trochu mdlou a syté barvy postrádající stylizaci zamračeného počasí ze Zrcadla, hustou (ve smyslu plochého rozptýleného světla) atmosféru, oheň, déšť, vodu v různých skupenstvích, sekvenční jízdy kamery ve velkých celcích, založených více na kompozici než na osvětlení (o Tarkovském je dobře známo, že na světlo kašlal, Nykvistovi trvalo půl Oběti, než to pochopil) atp. Jaký má ale proboha smysl vkládat mezi vlastní deseti-minutové záběry pěti-minutové záběry z Tarkovského, které očividně přesahují kontext Izgnanie, který je příliš slabý, než aby je unesl, a příliš odlišný, než aby je do sebe přijal a integroval? Izgnanie, mimo morální prohnilost, je film zoufale nekoherentní, nedějový, atmosféru drží jen v některých příznakových, vyloupených scénách a připomíná více disertaci dávající najevo Zvjagincevovu obeznámenost s kinematografií než originální snímek. Proto chápu Izgnanii jako vtip studentského režiséra, jako absurdní angažovanou reklamu spiritualismu kameňáckého typu. Pokud někdo nemá problém s tím, jakým způsobem používá Zvjagincev filmový, převážně malířský výrazový prostředky Tarkovského, nemůže přejít, jak s nimi nakládá. Zvjagincev v důsledku toho, že nezná Filozofii dějin, kde Hegel na známém místě vzpomíná, jak prý může úzkoprsé zaujetí pro privátní mravnost zabránit pochopení velikých zjevů historických, tahá do děje neustále rodinný traumata a obtěžkává diváka profánními problémy. Touto nepříjemnou infekcí, zcela cizí mýtotvůrci nejvyšší třídy Tarkovskému, byl prorostlý už Návrat. Vše, co je k tomu zapotřebí říct, je proto toto: vážený pane Zvjagincev, ať je váš film z technického nebo estetického hlediska takový nebo makový, určitě byste měl navštívit psychiatra, protože existuje možnost, že jste duševně nemocný, a taky byste se měl poradit s právníkem, protože je pravděpodobné, že na vás někdo podá žalobu. Ne proto, že jste to natočil, ale proto, že jste to záměrně naaranžoval. Stranou toho byste možná měl uvažovat o kariéře v oboru, kde se skutečný, nejenom estetický sadismus oceňuje. Jako např. zvláštní vyšetřovatel u CIA. ____ Na celou tuhle lapálii je ovšem nutno se podívat z větší výšky, poněvadž se nám tu přímo před očima odehrává klíčový rozpor v samotném ontologickém středu umění a jakékoliv unáhlené závěry by nás mohly o tuto o emfatickou pointu připravit. Kinematografie představuje jakousi obrovskou mapu příběhů a postupů, z níž filmaři od počátku čerpají, či lépe řečeno recyklují staré nápady a vyjadřují je novými způsoby. Hovoří se například o 35 dramaturgických situacích, o deseti syžetových modelech, podle Bély Tarra jsme všechno podstatné řekli v Bibli apod. Tato kinematografická mapa je ovšem umenšována o kanonické scény, které po jejich mistrovském zvládnutí nelze zopakovat, protože jejich znovupoužití by bylo kritiky a diváky ihned odhaleno – například valčík vesmírných korábů z 2001, některé matrixovské scenérie nebo jmenované sekvence z Tarkovského děl není možné bez následků imitovat, nepočítáme-li druhořadé parodie, což je přesně ten důvod, proč bude Sokurov navždy žák, seč by se na hlavu stavěl. Tarkovskij na nás, diváky i filmaře, uvalil neodčinitelnou kletbu, protože vymazal z kinematografické mapy pořádný kus území, což neříkám jako nějakou zastarale romantickou poklonu mistrovi, nýbrž jako odhalení jistých principů a zákonitostí, jimiž se umění řídí. Jakmile má dílo nějaký styl, lze ho napodobit. Ale napodobit Stendhala, Matisse či Flahertyho ještě předtím, než dosáhli úspěchu, znamená prostě být Stendhalem, Matissem či Flahertym. () (méně) (více)